Assassin’s Creed – Odyssey

Po několika letech, co jsem si s touhle sérií od Ubisoftu dal pauzu (jako poslední jsem hrál, i když nedohrál, perfektní Black Flag), došla řada na prostředí antického Řecka, které mě celý život fascinuje, a tak jsem si řekl, že je čas vyzkoušet, kam se po několika letech série o věčné válce mezi asasíny a templáři posunula.

Opravdu nejsem dostatečně velký fanoušek této série na to, abych důsledně sledoval lore a dohrál všech 11 hlavních her, které tahle série již čítá, obzvlášť, když jsou si už dekádu lehce řečeno značně podobné jen s drobnými posuvy, či změnami. Nic proti tomu, když něco dobře funguje, proč to překopávat, změna drobných nuancí občas udělá více práce, než začít na zelené louce. Ač to někteří hlasití hateři neradi uslyší, je zcela bez diskusí, že z téhle značky je už kult. Někde velmi strádá (repetitivnost), někde drží věci tak nějak v linii průměru (příběh v současnosti, který všechny díly propojuje), a někde vysloveně exceluje (pokaždé představí velmi zajímavé období lidské historie a kromě fantasy prvků předloží i mnoho historických reálií). Stejně tak hateři, kteří už léta opakovaně tvrdí, že už to zkrátka není Assassin’s Creed, protože se změnilo tohle a tamto, neradi uslyší i to, že to není o jejich názoru. Autoři hru zkrátka do série vložili, nese její jméno, takže ať již chtějí nebo ne, pojďme se podívat na nejaktuálnější díl s názvem Assassin’s Creed – Odyssey.

Příběh

Začnu v současnosti. Už od prvního dílu v sérii jsou všechny její hry více, či méně protkány dějem, který se odehrává v současnosti, a který se snaží milénia probíhající válku mezi templáři a asasíny jednou pro vždy ukončit. Jak jsem při hraní Odyssey pochopil, není zdaleka nutné hrát všechny vydané díly, aby člověk tak nějak udržel nit – já osobně jsem z těch 11 hlavních titulů dohrál, nebo téměř dohrál pouze 5, k tomu načetl několik krátkých informací z internetu a nemám vůbec problém. Ono hlavně děj ze současnosti není až tak důležitý – jde opravdu jen o takové jakési nadstavbové pojidlo, které udržuje sérii v příběhové lajně a nutí skalní fandy kupovat každý rok každý díl. Pravým lákadlem je ale právě historická část hry – v tomto případě antické Řecko a doba Peloponéských válek.

Hra začíná slavnou bitvou spartského krále Leonida proti Xerxově perské armádě u Thermopyl. Právě v těchto okamžicích a následujících letech se začíná psát příběh Alexia, či Kassandry (můžete si zvolit pohlaví jinak příběhově rovnocenné postavy), v jehož kůži prožijete drtivou většinu hry a jehož očima budete vtaženi do množství navzájem se proplétajících příběhových linek. Hra je před vámi samozřejmě odhaluje postupně, ale kromě klasických méně či více důležitých bočních misí budete sledovat tzv. Odyseu – tedy 3 příběhové linie, z nichž ač se navzájem proplétají, kráčí každá jiným směrem. V jedné z nich se snažíte rozluštit historii svého původu a najít, kam na světe vlastně patříte a k jakým velikánům historie (překvapivě) vaše pokrevní linie směřuje. Ve druhé jste potom svědky i účastníky peloponéské války mezi Spartou a Aténami a za asistence skutečných reálií rozplétáte pavučinu pro hru vykonstruovaných lží a manipulací na pozadí, jenž konflikt rozdmýchávají. Spolu s tím objevujete mocnou organizaci několik desítek prominentních lidí, kteří tahají za nitky na pozadí všeho. Není snadné, ani rychlé je postupně ať již v rámci příběhu, nebo samostatného pátrání odhalit a ze světa pro jeho dobro odstranit.

Třetí část příběhu se potom věnuje mýtické Atlantidě, jejímu vlivu na lidskou historii a spolu s tím lovu bájných monster z bohaté antické mytologie. Některá jsou podařená více (např. slavný Minotaur ve svém labyrintu), některá naopak méně (podle mého názoru nešťastně zpracovaná Medúza). Tyto hlavní tři příběhové pilíře se navzájem na určitých místech protínají a hlavně díky tomu, že vaše rozhodování mají dále ve hře jasné následky, se zpočátku poměrně úspěšně snaží budovat iluzi toho, že průběh děje a jeho rozuzlení skutečně můžete nějak zásadně ovlivnit – což jak na konci nešťastně zjistíte, není až tak úplně pravda. Hra vás v průběhu opravdu naláká tím, že vám během hraní ukazuje následky rozhodnutí, která jste učinili před několika hodinami či dny, ale na druhou stranu je to čisté opíjení rohlíkem, protože výsledky a hlavní rozuzlení všech příběhů jsou na konci až na některé (podle mě velmi jemné) nuance shodné.

Co je ale opravdové neštěstí je fakt, že během hraní přijde tolik dramatických zvratů a momentů, že když dojde vyprávěná linka ke konci a vy hlavní příběh „dohrajete,“ že si toho vlastně ani nijak moc nevšimnete. Vyvrcholení, dá-li se tomu tak říkat všech příběhů jsou totiž poměrně dost komorná a neepická, že si vlastně až za několik dalších hodin uvědomíte „Aha, tamto byl vlastně teda asi konec, hm…“. Když na tohle přijdete, tak pokud nejste náctiletý školou povinný hráč s volnými 10 hodinami denně, nebo opravdu zapálený a notorický dokončovač všeho do 100%, přepadne vás obrovské zklamání, proč jste to všechno vlastně absolvovali a čím jste za to byli odměněni. No, a pak hru vypnete, a drtivou většinu víceméně zbytečného obsahu (vedlejší mise, objevování celého obrovského světa starověkého Řecka, atp.) už opravdu s nechutí přeskočíte.

Audiovizuál a hratelnost

Svět starověkého Řecka je OBROVSKÝ. Ubisoft opět posouvá hranice velikosti map téhle série a rozhodně se jedná o dosud největší hru, kterou jsem kdy hrál. Mapa obsahuje kromě pevniny i obrovské množství ostrovů, mezi kterými se pohybujete lodí s občasnými souboji (oproti Black Flagu však výrazně slabšími a méně zábavnými). Zde musím vypíchnout, že ač je hra téměř až absurdně veliká, neměl jsem z její velikosti až tak špatný pocit, jako třeba u před časem dohraného GTA V, které na tom bylo podobně, ale nezvládlo svou velikost ukočírovat absolutně vůbec. Řecko je opravdu hodně velké, ale přesto tak nějak máte pocit, že to tam sedí, protože během příběhu přirozeně navštívíte většinu těch lokací a sem tam si nějaké i zapamatujete přesto, že antická architektura je na všech z nich tak podobná, až skoro stejná. Na všech těch stovkách míst, které ve hře jsou, je jasně vidět, jakou si s nimi dali autoři detailní práci a jak neskutečné množství lidí mašiny Ubisoft na hře muselo pracovat, když tohle za rok až dva dali dohromady. Občas si prostě ale stejně říkáte, není-li to až zbytečné, protože až na vyjímky zmíněné výše si takové množství obsahu jednoduše nemáte čas a po nepovedeném konci hry ani chuť užít.

RPG styl je v Odysey opět zase o něco více výraznější, než v předchozích dílech – sbíráte, vylepšujete a nakupujete své postavě základní zbroj a zbraně, které navíc můžete vylepšovat spolu s tím, jak se zlepšuje level postavy. Pokud si tedy nějaké vybavení oblíbíte tolik, že jej časem nechcete měnit za nové, kováři vám jej rádi vylepší na vaši současnou úroveň, což v kombinaci s tím, že si u výbavy můžete snadno změnit i její vzhled, přijde docela vhod těm, kteří si stejně jako já, svou postavu rádi piplají. Dále pak na vás čeká obrazovka nejrůznějších talentových schopností, od pasivního vylepšování statistik, až po skily typu legendární spartský kop. Podobné brykule potom můžete provádět i s vaší lodí, od vylepšování bojových schopností a odolností, přes úpravu vzhledu lodě, až po výměnu posádky a jejích poručíků, což všechno se statistikami lodi umí docela zamávat. RPG prvků tedy opět o něco více přibylo, ale stále jich není tolik a nejdou tolik do podrobna, aby to rušilo při hraní už tak dost rozmáchnutého příběhu, jež mi s několika odbočkami a vedlejšími činnostmi (dokud mě ještě bavily), zabral cca 70 hodin. Příběhového obsahu hra nabízí opravdu požehnaně a nemáte z něj rozhodně pocit žádné rychlokvašky.

Odysea navíc nabízí ještě dobývací bitvy. Celá mapa je rozdělena na desítky menších oblastí, nad kterými drží vládu jedna ze dvou znesvářených stran. Sem tam se samovolně, nebo i hráčovou činností ve hře spustí možnost bitvy – vy se pak můžete přidat na jednu ze stran a pustit se do líté vřavy, kde si to vyřizují doslova stovky nepřátel, což může být poměrně zábavná záležitost. Za výhru potom dostanete slušný obnos zkušeností a nějaké ty věcné odměny, které jsou většinou k ničemu. Zpočátku to působí jako velmi zajímavý nápad a okamžitě si vyberete stranu, o které se rozhodnete, že její barvou obarvíte celou mapu – nicméně po několika desítkách absolutně přes kopírák stejných vyhraných bitev se to stále nedaří, protože mapa jakoby žila svým vlastním životem a měla na vaše snažení vlastní názor, kvůli čemuž to nakonec znudění a znechucení vzdáte. Tenhle nápad působí na začátku sice skvěle a svěže, ale je trestuhodně nedotažený.

Verdikt

Assassins’s Creed Odyssey je další z ohromných her, které jsem v poslední době absolvoval, a ač svou velikost kočíruje mnohem lépe, než některé jiné, nemohu se zbavit značné rozpolcenosti, která pramení z toho, že mi to přijde opět takové nějaké uspěchané.

První polovina, až dvě třetiny hry jsou fascinující – nové a skvěle vypadající lokace, postupné odemykání funkcionalit hry spolu s větvením příběhů a příjemně přehledným RPG menu vás láká a láká, vy postupujete hrou s nejvyšší pozorností a užíváte si i vedlejší činnosti. Pocit z důležitosti učiněných rozhodnutí sílí, vy jste spokojeni, a to vše jenom proto, aby vám na konci hra vrazila kudlu do zad tím, že svou romáchlost ne zcela ukočírovala, příběhy téměř až laxně ukončila, ani vám o tom nedala pořádně vědět, a hodila vás do opravdu nepříjemné reality lacině odevzdaných 80 hodin téměř pro nic.

Neříkám, že jsem si odehraný čas neužil – recenze je sice hodně kritická, ale přesto, první dvě třetiny hry jsem byl tak nadšený z objevování krásného herního světa a pocitu, že to celé směřuje k velkolepému vyvrcholení, že bych nebýt nezvládnutého zakončení hodnotil snad i poblíž devíti z deseti. Po své druhé třetině ale začnou některé činnosti být až příliš repetitivní a zároveň i nikam nevedoucí (bitvy), konec příběhu zklame, a vám zbyde jen množství neprobádaných lokací a nesplněných vedlejšáků, do kterých už nemáte chuť, ani čas. A to dobrou náladu ze začátku hodně pokazí klidně o „dvě desítky“.

Tohle zkrátka při své velikosti není typ hry, která se dá vyvinout za dva roky. Pokud se tak stane (a tady se tak jako vždy v případě téhle herní série opět stalo), nemůže to dopadnout dobře. Kdyby nebyl Ubisoft rozjetým kolosem, který musí drtit výsledky každý rok, aby uživil svá rozmáchlá vývojářská studia, a kdyby do hry vložili více času a péče, nežli marketingu, mohlo to být o řády lepší. Je tedy dát výše zmíněným hejtrům také trochu za pravdu a ptát se, má-li tahle série ještě opravdu a poctivě do budoucna co nabídnout, když i z takhle fascinujícího období lidské historie dokáže nakonec vykřesat jen lehký nadprůměr. Na odpoědi nakonec záležet nebude, protože mašina Ubisfotu musí jet dál, a tak brzy spatří světlo světa další díl s podtitulem Valhalla, který je prvním po hodně dlouhé době, jenž vyjde místo po roce až po dvou. Jsem velmi netrpělivé zvědav, bude-li to znát a bude-li stačit. A dlouhodobě, dožiji-li se vůbec někdy ideálně důstojného a bombastického zakončení téhle franšízy.

Uděluji 70%

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *