Koncert: Guns N‘ Roses – Praha 2017

V červenci 2017 se do pražských Letňan po pětadvaceti letech vrátila rocková leganda Guns N‘ Roses a ač to pro mě nejsou žádní velcí favorité, viděl jsem je alespoň ze zadního sektoru chtěl, protože tyhle poctivé old-schoolové kapely už koncertují poměrně pomálu a nepotrvá dlouho, než přestanou existovat úplně. Zajít na koncert takové legendy je potom pro rockového fanouška víceméně povinnost.

Mé zápisky se od jiných rockových a metalových koncertů budou poněkud lišit, jelikož jsem snad poprvé zvolil levnější sektor a prakticky celý koncert jsem tak sledoval z velké vzdálenosti na obřích obrazovkách po stranách pódia, notně posilněn pivem z malého zapadlého stánku, ve kterém jako v jediném neprodávali „Gambáč„, ani klasickou „Plzeň.“ Ještě, že tak – nebýt ho tam, pravděpodobně bych byl raději na suchu.

Pódium jako takové bylo také hodně odlišné – poslední dobou se všechny kapely, ať již moderní nebo old-schoolové, snaží sázet na efekt a předhánějí se ve velikosti a opulentnosti svých pódií. Banda kolem Axla Rose se na to však tak trochu vybodla, postavila klasickou hranatou scénu bez nějakých zvláštních kudrlinek či tvarů, na každou stranu flákla jednu velkou obrazovku a tím bylo hotovo. Inu proč ne, škoda jen, že zrovna tahle kapela mě svou hudbou nedokázala nikdy přesvědčit o tom, že zrovna pro ně minimalistická scéna postačuje.

Nebudu si hrát na netykavku, i v repertoáru Guns N‘ Roses se najde mnoho krásných klenotů, během kterých i takový ledovec jako já dokáže trochu utát, ale není jich mnoho. Velké plus však udělím za to, že těch několika málo, které mám opravdu rád, zahráli kluci všechny do jedné. Během koncertu, který byl přes tři hodiny dlouhý, jsem si tak mohl naživo vychutnat Welcome to The Jungle, This I Love, Sweet Child O‘ Mine, Knockin On Heavens Door, Don’t Cry, Paradise City jako klasický zavírák, a mou největší srdcovku November Rain včetně infarktového sólobloku na konci skladby, během kterého mi padaly skákáním kusy ledu všude kolem. Když o tom tak přemýšlím, těch mých oblíbených hitovek vlastně není zase tak málo, jenom se během dlouhých tří hodin tak různě poschovávaly na různá místa neméně dlouhého playlistu. Možná i proto jsem po skončení celé show mohl konstatovat, že Axl Rose je ten nejméně upovídaný frontman, kterého jsem kdy viděl. Po skončení koncertu AC/DC, kde Axl Rose minulý rok zastupoval Briana Johsnona jsem si myslel, že tak činil z úcty k legendě, která se koncertu vlastní kapely nemohla ze zdravotních důvodů účastnit, avšak po tomto koncertu, kdy Axl řečnil ještě o mnoho méně (prakticky vůbec), byl tento názor nevratně vyvrácen. Ale to už ke starým legendám zkrátka tak nějak patří – méně žvaní, více hrají.

Jelikož jsem koncert opravdu nepozoroval nijak bedlivě a byl na hodně vzdáleném místě, ke zvuku podotknu jenom to, že byl stejně nevýrazný, jako na bližších místech (podle recenzí). Jinak jsem si ho ale velmi užil, i když ho poměrně dlouhou dobu kazilo světlo a zapadající slunce, které zrovna téhle kapele opravdu neslušelo. Přesto však jsem dostal, pro co jsem přišel – slavné hitovky zahrané s poctivým srdcem a do posledního detailu, takže nemohu hodnotit jinak, než kladně.

Uděluji 75%

Comments

  1. By ha ha

    Odpovědět

    • By admin

      Odpovědět

  2. By ha ha

    Odpovědět

Napsat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *