Koncert: Filmová filharmonie – SCI-FI (Rudolfinum 2019)

Je tomu již nějaký ten pátek co nás s drahou polovičkou Filmharmonie doslova uhranula a tohle byl pátý velký koncert v řádě, který jsme bez přestávky absolvovali. Jedná se o třetí sci-fi koncert ve Dvořákově síni pražského Rudolfina, který zde těleso odehrálo, a druhý, který jsme viděli. Jak se lišil od minulého a stálo toto téma za opakovanou návštěvu? Kdo chce vědět, čte dále.

Asi nejvýraznější změnou od všech uplynulých koncertů byl nový dirigent, který těleso převzal po energickém, avšak zaneprázdněném Chuhei Iwasakim, kteréhož absence koncert bohužel ochudila o jeho naprosto nezaměnitelné charisma. Často se sice nechával až příliš unést, oproti tomu však velmi statický Josef Kurfiřt působil možná až příliš prkenně a narozdíl od svého předchůdce tak divák často zapomněl, že tam vlastně je. To však vůbec nic nezměnilo na skvělém fungování filharmonie, která pod jeho taktovkou šlapala jako hodinky a předvedla další ze skvělých koncertů.

Večer byl pěkně tématicky rozdělený. Jeho první polovina probíhala v hutné, místy až mrazivé atmosféře, během které zazněly pro filharmonické tělesa velmi neobvyklé skladby z filmů Blízká setkání třetího druhu, Predátor a Vetřelec následovány titulkovou skladbou z filmu Kontakt a před přestávkou bombastickou kompozicí z Matrixu, ke které se připojil i tradiční pěvecký sbor Lenky Dandové. Věřím, že tohle opravdu nebylo jednoduché nacvičit a obzvláště za Predátora a Matrix nadšeně tleskám.

Druhá polovina už během svého odstartování ve formě titulkovky ze Dne Nezávislosti běžně vsadila na výpravnější a epičtější melodie. Jurský svět už poté změnu žánru dokonal a obzvláště během něj jsem si uvědomil, jak moc tvůrci filmové hudby spoléhají na své vlastní předchozí úspěchy. Hlavní téma ze starého, avšak dosud nepřekonaného Jurského parku je samozřejmě tak moc silné, že jej v jeho pokračováních nelze opomenout, ale špatné je to, že kromě něj vlastně tahle kompozice vůbec nic zajímavého neobsahovala. To však není výtka směrem k hudebníkům, jako spíše k zařazení víceméně nezajímavé kompozice do programu večerního koncertu. Na druhou stranu rozumím tomu, že je to téma, které všichni chceme slyšet, a Filmharmonie nám jej chtěla nabídnout zase trochu jinak, než naposledy.

Následovala skladba Arrival To Earth od Steva Jablonského, která mi náladu zvedla zpátky a na živo představila dalšího z géniů filmové hudby, jenž touto skladbou k prvnímu dílu ze série filmů o Transformers přidal do knihovny další klenot, který nevymizí.

Závěr koncertu se jako obvykle nesl ve výběru toho nejzajímavějšího, co nabízí filmy Star Trek a Star Wars, což vždy po právu sklidí velmi významné ovace. Obzvláště aranžmá z filmu Do Temnoty ze série Star Treku, které spíše více, než méně také vychází z původního seriálu ze šedesátých let. Následně pak epická skladba Duel Of The Fates z Hvězdných Válek, při které se velmi vyřádil i vyznamenal sbor celkový dojem epického a energického závěru ještě více umocnila.

Po skončení hlavního programu se tradičně dlouhým potleskem podařilo „vyloudit“ nějaké ty přídavečky navíc – tradiční Imperial March z pera Johna Williamse, ten nesmí chybět nikdy. Poté ale přišly také novinky, např. hlavní znělka série Avengers a znělka ze seriálu Stargate Atlantis, která jistě byla předem určena jako překvapení pro vtipného moderátora večera Davida Nykla. Ten v tomto seriálu ztvárnil českého vědce, jemuž bylo poměrně často v jeho scénách umožněno mluvit česky.

Celkové dojmy z koncertu jsou opět velice kladné, absence původního dirigenta mě sice trochu mrzela, ale i bez jeho nezaměnitelného charisma si „nováček“ Josef Kurfiřt v čele Filmharmonie vedl skvěle. Obzvláště pochválit pak musím hráče na zvonkohry, kteří často během svých pasáží předvedli velmi pevné nervy, neboť jejich noty často obsahovaly až 4 společné tóny jediným úderem za úplného ticha ostatních nástrojů. A rytmické ani tónové zaváhání jsem u nich ani během těchto vypjatých pasáží nezaznamenal jedno jediné. Skvělá práce!

Filmová filharmonie má v následujících měsících plány na odehrání nových tématických koncertů – nejprve k příležitosti Svátku všech zamilovaných a poté westernové představení. Nejsem si zatím ještě jist, jestli se některým z témat nechám lákat, pravděpodobně ne, ale jsem si však jist, že tímhle večerem jsem s Filmharmonií rozhodně neskončil a počkám si na další koncerty z řady Games, či ještě lépe Fantasy. A už nyní se těším!

Uděluji 90%

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *