Batman vs Superman: Úsvit spravedlnosti

O tom, že filmařsky-komiksová vlna je na svém vrcholu a je aktuálně totálně nezastavitelná svědčí nejen naplno rozjetý filmový i seriálový Marvel a seriálově rozjeté DC, ale hlavně to, že toho asi stále zjevně nemáme dost a DC tedy rozjíždí také své vlastní filmové universum pod taktovkou Zacka Snydera, který nám po Muži z oceli servíruje Úsvit spravedlnosti.

Že Muž z oceli, neboli asi miliontý restart příběhu o Supermanovi byl startem nové epochy a nového univerza od DC už je asi všem jasné. Druhý film ze série má jasný účel – zakomponovat do příběhu superhrdiny z Kryptonu (Supermana) další nové postavy, konkrétně Batmana a Wonder Woman, čímž připraví půdu pro opravdovou a nezadržitelně se blížící týmovku – Justice League, nebo chcete-li, Ligu spravedlnosti.

Ale popořadě. Batmanovi se oprávněně nelíbí, že při útoku na Supermana jsou v Metropolis zničeny desítky budov a zemřou tisíce lidí. Supermanovi se oprávněně nelíbí něco podobného a spolu s nějakým tím postrčením od Lexe Luthora, který je ve filmu coby hlavní nepřítel, to stačí k tomu, aby se do sebe pustili. Možná se to zdá vcelku logické, ale vězte, že není. Motivy obou znesvářených stran jsou silně, až uměle vykonstruované, a co se týká samotného Lexe Luthora, jenž proti sobě Supermana a Batmana poštvává, jeho motivy mi i po druhém zhlédnutí prodloužené verze filmu zůstávají skryté. Těžko říci, jestli záměrně či omylem, ale přikláním se k variantě drobných chyb scénáristů, a střihačů pod Snyderovou taktovkou. Jelikož tedy nejsem fanda tradičních komiksů, děj filmu je pro mě hodně těžce stravitelný a místy až příliš záhadný, rychlý a nepochopitelný. Chápu, že účelem bylo spojit Batmana a Supermana do jednoho příběhu a jako bonus k nim přihodit ještě Wonder Woman co možná nejrychleji, protože DC v porovnání s Marvelem tak trochu ujel vlak, ale pro neznalce komiksů to šlo udělat trochu přátelštěji.

Nyní ale dost výtek – je čas se podívat na zoubek audiovizuálu a ten zdaleka předčí všechny výtky, které jsem hodil do pléna, protože je jedním slovem úchvatný. Komiksový look s nádechem temnoty působí velmi tvrdě a reálně a je radost si užívat každou scénu – tedy dobrá vlastnost z Muže z oceli byla ještě více dopilována a tvoří tak skutečně jedinečný filmový zážitek, díky kterému DC velmi rád odpustím, že nestoudně kopíruje úmysly Marvelu a tvoří si vlastní filmový svět. A aby toho nebylo málo, hudba, na které spolupracovala vycházející hvězda Tom Holkenborg (Junkie XL) spolu s legendou Hansem Zimmerem je padesátikilovou třešní, kterou vratký vrcholek dortu sotva nese. Hudba je klenotem tohoto filmu a důvod, proč si ho pustím ještě mnohokrát. Jakožto fanda Avengers musím s jistou nelibostí podotknout že soundtrack, který výše zmínění pánové k Úsvitu spravedlnosti zkomponovali hravě předčí vše, co nám zatím předvedl ve svém univerzu Marvel, který má několik let a filmů náskok.

Recenze se pomalu blíží do finiše a ve mě se mísí argumenty, zda film pustit do osmdesátkové scény, nebo zda ho nechat těsně pod ní. Hůře ukočírovaný a možná až překombinovaný příběh, zato však úžasný vizuál a hudba, které se povedly natolik, že by volba mohla být poměrně jasně kladná. Ke konci filmu se však stane něco, co mě ještě donutilo pochybovat – a sice nově zrozený nepřítel, proti kterému se musí všichni spojit a mávnutím kouzelného proutku zahodit nicotné sváry, kvůli kterým se téměř pozabíjeli. Nejen, že najednou je vše okamžitě zapomenuto a z rivalů na smrt se během zlomku sekundy stávají oddaní přátelé, ale tenhle finální nepřítel je něco, co jsem v posledních několika letech viděl už asi tak milionkrát – jakýsi příšerácký mutant ultimátně velký, ultimátně silný, ultimátně mocný a bezdůvodně ultimátně naštvaný. Vypadá stejně jako trolové v Hobitovi, stejně jako Hulk od Avengers, stejně jako milion těchto stvůr, které do filmů všichni dávají jako přes kopírák – a já se ptám, proč? To už vážně není možné vymyslet alespoň trochu orginálního nepřítele? Velká škoda…

Klasickým single komiksovým filmům asi již definitivně zvoní hrana. Diváci chtějí propojené příběhy, které na sebe budou přirozeně navazovat a já se k nim musím přidat – tenhle směr mě neskutečně baví a ještě stále jím ani přes rychle rostoucí množství potravy nejsem přesycený, takže ano – pokud bude DC kráčet i nadále tímto směrem, tedy temnější atmosférou, skvělým vizuálním laděním a tak fantastickou hudbou, jakou jsem slyšel právě dnes, má ode mě šanci i přes to, že tvoří něco, co tu již dávno je, a že dějově se mu zatím zaujmout zdaleka nedaří tolik, jako konkurenci. Toto mínus je ale tak moc stlačeno dolů hudbou a krásnou podívanou, že do společnosti osmdesátkových hodnocení se snímek Batman vs Superman rozhodně podívá.

Uděluji 80%