Kingdom Come: Deliverance

Na recenzi tohoto českého díla jsem se chystal značně dlouhou dobu. A to nejen proto, že mi trvalo trestuhodně dlouho, než jsem se do něj pustil, ale také ještě déle, než jsem jej opustil. No a nakonec jsem všechny pocity nechal pomalu usadit a dozrát. A jaký je výsledek?

Warhorse Studios

Jak jistě všichni již dobře vědí, ryze česká RPG Kingdom Come Deliverance je produktem nového studia Warhorse Studios, které vzniklo pod taktovkou dvou herních matadorů Daniela Vávry (Mafia) a Martina Klímy (Original War). Ti si společně s úzkým okruhem dalších českých hlaviček řekli, že současný žánr RPG potřebuje oživit něčím opravdu jedinečným a přes všechny problémy, které jim osud házel pod nohy (nedostatek financí, příliš malé vývojové studio, nedůvěra veřejnosti), stvořili epické dílo z českého středověku.

Příběh

Hra začíná v roce 1403, kdy uherský král Zikmund unesl a uvěznil svého bratra Václava, krále českého. Po tomto aktu podniká válečnou výpravu do Čech s cílem eliminovat všechny přívržence legitimního českého panovníka a zároveň naplnit válkou vyprázdněné kapsy. Vy se v roli kovářského učně Jindřicha ocitáte uprostřed dění kolem této události a je jen a pouze na vás, v jakého člověka Jindru proměníte. Chcete se stát opravdovým a ctnostným rytířem, či snad vyvrhelem přepadajícím slušné měšťany a pocestné, nebo zkrátka něčím uprostřed a tak trochu přičichnout ke všemu, co hra nabízí? S trochou nadsázky se dá říct, že dveře máte otevřené, i když k projití hry až do konce budete potřeboval alespoň trochu od všeho. Rozlučte se tedy s rodnou vískou a hurá do světa získávat zkušenosti, moc i slávu!

Zasazení příběhu do této nesmírně zajímavé doby české historie považuji za perfektní volbu. Nejen proto, že je to zkrátka skvělý zážitek hrou proplouvat, ale také z toho důvodu, že se díky téhle nyní již masově rozšířené hře dozví o kusu české historie doslova celý svět a nejedná se tedy jen o jednu z mnoha dalších fikčních povídaček plných ledu i ohně, ale o skutečnou (jak jen ji lze skutečně vyčíst) a pro potřeby hry jen v drobnostech upravenou historii, která se skutečně stala. Během svého putování si s Jindřichem prožijete mnoho a mnoho dobrodružství, bitev, ale také bujarých pitek a řešení problémů typických středověkých venkovanů.

Questy a další aktivity

Kingdom Come vás zkrátka nenutí hrát si na hrdinu, který zachrání svět, ale dá vám pěkně sežrat typický český venkov, kde jeden drbe druhého tak dlouho, dokud to neskončí třeba i nějakou tou řezničinou. Narážím na fakt, že questy ve hře nejsou lineární a mohou končit mnoha různými způsoby. Můžete se zachovat jako hrdina, nebo také jako zrádce, a po skončení questu si odnesete patřičné odměny, nebo také tresty. Vše podle toho, kdo vám daný úkol zadá a jakým způsobem ho splníte, či nesplníte. Potíž s těmito questy však je, že často předem nemáte nejmenší tušení, jaké řešení se zadavateli bude líbit a v průběhu těch složitějších ani jak pokračovat, aby to neskončilo totálním fiaskem. A je toho bohužel více, co se mi na úkolovém systému přes jeho relativní svobodu příliš nelíbilo. Mnoho questů nejenže není lineárních (což by samo o sobě bylo v pořádku), ale také se jejich plnění často rozvine do jednotek, ale klidně i desítek dalších drobných podúkolů. Až sem stále spokojenost. JENŽE, skripteři si bohužel s tímhle tučným soustem příliš neporadili a často tak quest skončí dříve než ho splníte jen proto, že jste netušili, že někde máte být na čas, nebo že tam máte jít hned. Občas se také stane, že questy navzájem kolidují a splněním jednoho pochybíte při plnění jiného, aniž by to bylo nějak očekávatelné a často bohužel aniž by to bylo logické. A to nezmiňuji všudypřítomné bugy, které nebyly ani téměř rok od vydání zcela vychytané a často to jsou více, než otravné banality, které vám plnění úkolů buď značně znepříjemní, nebo i naprosto znemožní, což rok po vydání považuji za pěkný průšvih.

Aniž bych se dopustil prozrazování děje dopředu, musím bohužel ještě trochu pohanět hlavní příběh, který ač byl velmi zajímavý a nabízel rozličné úkoly, skončil tak nějak dříve, než jsem čekal, a tak nějak bez konce. Je sice snadné namítnout, že lidské dějiny jsou prozatím také bez konce, ale Kingdom Come si zjevně připravil půdu buď na pokračování, nebo masivní DLC s pokračováním hlavní příběhové linky, což mě mrzí, protože ač si na to atmosférou a zpracováním hraje, příběh dokončený opravdu není a jeho dohrání je vlastně až ostudně krátké. Nebýt toho, že jsem se do hry poctivě ponořil na dlouhé desítky hodin při plnění vedlejších úkolů a různých nepovinných aktivit, tak by příběh (ač  by byl s nevytrénovanou postavou mnohem těžší) asi příliš mnoho času nezabral. Zkrátka ukončit ho ve chvíli, kdy si říkáte, že se konečně něco začíná dít a začíná to být veliké, není podle mého názoru správné rozhodnutí (možná tak marketingově).

Grafické zpracování

Grafické zpracování hry mi od samého začátku přišlo minimálně rozporuplné. Kvůli KCD jsem si pořídil novou poměrně značně výkonnou počítačovou sestavu, ale přesto musím konstatovat, že hra rozhodně není jedno velké vizuální pozlátko. Má své světlé momenty v podobě detailních městských i vesnických staveb a hlavně při hře se světly (pohledu na zapadající nebo vycházející slunce skrze listy stromu se opravdu nic nevyrovná), ale má také mnoho slabších míst. Hlavně práce se středně a více vzdáleným okolím a krajinou v dáli je doslova mizerná. Doskakující textury středních vzdáleností bych vzhledem k obrovskému světu a absenci loadovacích obrazovek prominul, ale to, jak naprosto příšerně vypadají stromy na vzdálených kopcích se přehlédnout a v dnešní době ani prominout nedá a nemohu to nazvat jinak, než poctivou a prvotřídní prasárnou, za kterou by se stydělo i nejnižší nastavení jakékoliv hry vydaní klidně i před rokem 2000. Ona celkově vegetace ve hře není dvakrát povedená. Když se podíváte trochu zblízka, jakým způsobem jsou stromy a keře „animovány,“ aby působily dojmem pohybu ve větru, trochu vám na rtech zamrzne úsměv. A to vše bohužel při poměrně velmi vysokých nárocích na počítačový hardware. Ty jsou pravděpodobně způsobené postavami, které na sobě mají většinou několik různých vrstev dobového oblečení a jejichž vizáž i chování patří k těm silnějším stránkám grafického provedení, stejně jako již výše zmíněné hry se světlem. Postavy zkrátka vypadají velmi dobře a jediné, co se mi na nich po cca 100 odehraných hodinách začalo silně zajídat je jejich opakování. Když se je během hraní totiž už trochu naučíte lidi rozeznávat podle tváří, všimnete si, že stejný obličej ve hře může mít i několik desítek stejných postav a to začne časem hodně nudit a kazit celkový dojem. A pak je tu ještě jedna drobnost, kterou jsem nepochopil – a to, když na svém novém počítači téměř 99% hry na vysoké detaily mohu hrát na 60 FPS, proč cutscény jednou maximálně 15 až 25. Tomu opravdu nerozumím a nechápu, proč toto tvůrci dopustili,

Použití enginu – technická vsuvka

Možná mne budou kluci od fochu proklínat, ale výsledný, ne zas-až tak úžasný vzhled zkrátka neodpovídá brutálním systémovým nárokům, a hned vám také na první dobrou tipnu vyníka, kterým nemůže být nikdo jiný, než použitý engine. Engine je jakýsi hotový základ. Něco, co si vezmete hotové a nad tím pokračujete v tvorbě čehokoliv, co děláte. Podobně jako když si např. truhlář při výrobě stolu koupí již zbroušené a nalakované latě a ty už jen sbije dohromady místo toho, aby si dříví třeba sám nařezal a namořil. Chybí mi doby, kdy se věci dělaly poctivě od píky a od nuly. Doby, kdy programátor znal kód, na kterém hra běží od prvního po poslední řádek, protože si ho celý napsal. Já sám tak v roli své kariéry webového programátora pracuji a i když tím velmi vybočuji z aktuálních trendů a zvyklostí, které považuji za slepé a hloupé, žádné kompletní frameworky ani enginy nepoužívám, ať si na to kdo chce říká co chce. Výsledkem je však aplikace, která mnohdy spotřebuje zlomek výpočetního výkonu, než by spotřebovala tatáž, napsaná možná o něco rychleji, ale na nějakém enginu. A věřte, že v dnešní interaktivní době ani obyčejně znějící webové programování není zdaleka jednoduchá záležitost. Možná, že u videoher je to jiné – celková složitost bude určitě někde jinde. Možná už by se dnes hra podobného rozsahu, jaký mívají nejnovější AAA tituly, bez enginu ani rozumně vyrobit nedala, nicméně viník přehnaných hardwarových nároků je pro mne ať si kdo chce říká co chce, zcela jasný. Je jím použití enginu, který nikdy nebude pro žádnou hru zcela ideální a výpočetní náročností optimální. Toto ale hře rozhodně nevyčítám, jak jsem psal výše – je to dnes zcela běžný a u komerčních videoher nejspíše i nezbytný prvek, bez kterého by zrovna např. Kingdom Come rozhodně neměl šanci být dokončen.

Hudba & Ozvučení

V následujícím odstavci jen těžko mohu oprávněně kritizovat. Ozvučení a hlavně hudební doporovod jsou křupavou a slaďoučkou třešničkou celého díla. Český skladatel Jan Valta napsal dobový, ale také dramatický hudební doprovod, který má tu patřičnou melodii pro drtivou většinu akcí, jenž ve hře zažijete, ať již jde o běžné hraní, nebo dramatické cutscény. Skladby jsou nahrané dokonce samotnou Českou filharmonií v prostorech pražského Rudolfina, což jim zajišťuje prvotřídní preciznost jak v provedení, tak v zachycení. Na tomto úžasném soundtracku díky sběratelské edici hry, kterou vlastním spolu s CD, doslova ujíždím dlouhé měsíce i po dohrání.

Mrzí mne však, že hra nevyšla s českým dabingem. Tvůrci se hájí tím, že v době, kdy byla ve vývoji, by byl další dabing již příliš nákladný, čemuž věřím, ale pokud se našly peníze na nahrání soundtracku Filharmonií v Rudolfinu, věřím, že by se mohly nalézt i na český dabing, který by téhle hře opravdu neskutečně svědčil. Alespoň nyní, rok po vydání, když je hra jednoznačným komerčním úspěchem, by se mohl český dabing dodělat např. formou DLC. Z těchto možností už však bohužel oficiálně sešlo a tak se na seznam pro a proti přidal další velký kompromis, který mě osobně moc mrzí.

Hratelnost a ovládání

Kingdom Come přes to, že tvůrci často opakují, kolik věcí museli ze hry nakonec okleštit, nabízí nepřeberné množství činností, statistik, dovedností a dalších věcí, které se můžete učit a zlepšovat se v nich. Od běžných RPG dovedností typu umění boje, výdrže, obrany, přes čtení, otevírání zámků, až po pijáctví, ve kterém se můžete trénovat tak dlouho, až zkrátíte své kocoviny na minimum. Ano, i pijáctví ve hře můžete trénovat a zatímco příliš mnoho alkoholu je i ve virtuálním světě potrestáno krutou opicí, čtení na druhou stranu přináší skvělou možnost, jak si zlepšit nějakou jinou dovednost tím, že si o ní před spaním nastudujete nějakou knihu. Těch je po celé herní mapě poměrně dost a k sehnání jsou jak od pocestných, tak písařů, nebo i jiných obchodníků. Stejně tak však můžete prolézat knihovny v obydlí lidí, ze kterých lze také často „vytáhnout“ velmi zajímavé naučné kousky. Velmi výrazným ovládacím prvkem ve hře je např. schopnost lámání zámků, nebo okrádání kolemjdoucích, či spících lidí, které mají velmi originálně zpracovaný mechanismus a i když to děláte po sté, stále vás to nepřestává bavit. A až nakonec přecijen přestane, pravděpodobně jste již v té dovednosti dosáhli takové úrovně, že se provádí zcela automaticky bez nutnosti rychlé minihry. Úspěch okrádání pak také závidí i na tom, jak nenápadně se k oběti přiblížíte a jestli na sobě nemáte hlučnou zbroj, kterou všichni slyší na sto metrů. Selská logika ve hře je místy až neúprosně zdrcující a promítá se do mnoha aspektů. Mysleli byste si, že síla je dobrá tak maximálně pro boj, ale  to je omyl. Pokud máte slabou postavu, tak nic neunesete. Bez potřebné síly na sebe stačí navléknout plátový kyrys s rukavicemi a končíte – více už neunesete. A to ani nožičku nahnilé klobásy, o kterou byste třeba chtěli poraženého soupeře obrat. Resp sebrat ji můžete, ale popadněte k ní třeba ještě kousek nějaké té zbroje a nevynesete svůj lup ani do menšího kopečka nebo nepřeskočíte spadlou větev. Zkrátka, chcete obírat poražené lapky? Trénujte sílu, jinak mnoho lupu neunesete. A podobné návaznosti dovedností jsou protkané celou hrou.

Alfou a omegou, kterou však až na vyjímky vlastně příliš nemusíte dělat, jsou souboje. To však o hodně přijdete – jejich systém a provedení je dodnes předmětem vášnivých diskusí, kdy s nimi jedna strana diskutujících nemá žádný problém, zatímco druhá je proklíná pro přílišnou složitost. Druhé straně se chtě nechtě musím vysmát, protože já opravdu nejsem žádný velký ani schopný pařan, ale souboje mi teda nijak složité opravdu nepřišly. Zato zábavné! Zpočátku se starým rezavým mečem a nulovými schopnostmi nemáte příliš mnoho šancí, ale mě ten soubojový systém bavil natolik, že jsem byl časem i prakticky bez dovedností a bez výzbroje schopen porazit mnohonásobnou přesilu. Nevím proč, ale mnoho lidí tohle nedokázalo a raději skuhrali nad tím, jak je to složité – což prostě není. Souboje jsou i velmi realistické včetně autentických pohybů dosud zjištěných ve středověkém šermu (o kterém se ve výsledku ví až příliš málo) a i přesto stále zábavné. Ať si škarohlídové říkají co chtějí, stačí být jen trochu trpělivý, počkat si na ten správný moment, odhadnout množství sil a dovedností, které máte vy, které má váš soupeř a pak už jen pár správně mířených pohybů myší, kliků, úderů kláves a soupeř jde k zemi s rudým rybníčkem ve svém kyrysu. Souboje jsou tím nejlepším, co tahle hra podle mě nabízí a přestože vás občas soupeři vážně potrápí, trpělivost a rozvážnost je klíčem k úspěchu. A bojová komba, která se postupně naučíte už jen udržují hladinu zábavy na stále stejné, nebo i vyšší úrovni. Absolutním vrcholem v tomto jsou potom turnaje, kdy máte v kolbišti jeden proti jednomu časově neomezený a ničím nerušený duel se soupeřem. Tuhle formu soubojů jsem si opakovaně maximálně užíval, aniž by se z toho stala rutina.

Zmínit všechny dovednosti, které si postupem ve hře a tréninkem osvojíte by zabralo extra článek sám o sobě. Prakticky cokoliv ve hře děláte se vám počítá do statistik a zlepšujete se v tom. Ať již jde o boj, pijáctví, jízdu na koni, výdrž, čtení, okrádání, páčení zámků, schopnost opravit si zbroj, léčitelství, ale také např. o sbírání bylinek, které později můžete u skvěle zpracovaného alchymistického stolu proměnit na nejrůznější lektvary. A až se to dobře naučíte, hra vám dá možnost mnoho z těchto činností zautomatizovat na jedno kliknutí, aby vás nezačala nudit. Zlepšovat se musíte třeba i v plížení a nebo konverzaci, protože čím větší úroveň výřečnosti získáte, tím spíše můžete postavy přesvědčit ke spolupráci, aniž byste se museli uchýlit k zastrašování, nebo násilí. Nebo nemusíte použít ani jedno z toho – sežeňte si pěkné a drahé věci, nechte si je vyprat v lázních, sundejte špinavé svrchní plátované brnění, oblečte se jako patřičný měšťan a možná, že na postavy ve hře zapůsobíte svým charismatem natolik, že vám budou po vůli samy od sebe. A když ne, stále ještě je můžete podplatit! A to jsem upřímně řečeno tak nějak poškrábal povrch. Jestli Kingdom Come v něčem vniká, pak je to také v množství toho, co můžete dělat, co se můžete naučit a jak vše, co ve hře uděláte, má své návaznosti a důsledky a to nejen v rámci jedné herní seance, ale až do konce hry. Naštvěte někoho nesprávného, a už přes něj nepojede vlak, ať od něj budete potřebovat cokoliv, třeba u něco do questu. A nebo ho pozvěte na pivo a zeptejte se, jak se má žena a možná vám odpustí.  S rozhodnutími ve hře není radno si zahrávat a když proti sobě poštvete příliš mnoho lidí, také se vám dohrání příběhu může pekelně znepříjemnit.

Verdikt

Verdikt a procentuální zhodnocení u Kingdom Come (a vím, že jsem to již párkrát psal u jiných zápisků) bylo to nejtěžší, co jsem ze všech svých dosavadních hodnocení musel vymyslet. Vlastně o něm ještě ani při psaní tohoto závěru nemám tak úplně jasno. Jsem neskutečně pyšný, že něco takového vzniklo v malém českém a nezávislém herním studiu. Že je to hra, která oslovila celý svět a díky tomu hráči od západu po dálný východ znají kus české historie a vědí, že umíme dělat takhle úžasné hry, u kterých dobrovolně strávíte přes sto hodin. Na druhou stranu, hra při spuštění obsahovala naprosto šílené množství chyb a bugů, které většinu natěšených hráčů dokonale odradilo od dalšího hraní. A že je to v dnešní době poměrně běžné i u velkých světových studií je sice smutným faktem, nicméně Kingdom Come bohužel velkým množstvím nedotažených věcí a průšvihů trpí i rok po vydání, což už je na pováženou. Také proto ode mne nemůže dostat plné hodnocení, i když bych si to coby hrdý Čech moc přál. I přes to je to ale velkolepé dílo, na které se jen tak nezapomene a jeho celosvětový komerční úspěch znamená, že nyní může Warhorse studio, které již téměř prokazatelně v této době pracuje na pokračování, fungovat s mnohem větším rozpočtem a dovolit si dodělat to, co v prvním dílu muselo okleštit. A jestli vím něco s naprostou jistotou, tak je to fakt, že budu mezi prvními, kdo si pokračování a snad i dokončení rozjetého příběhu okamžitě koupí a pevně věřím, že nebudu muset čekat 3 měsíce, než bude alespoň trochu hratelné.

Uděluji 90%