Koncert: Filmová filharmonie – GAMES 2 (Rudolfinum 2019)

Neuběhly ani tři měsíce od mé poslední návštěvy překrásného Rudolfina, kde jsem shodou okolností poslouchal stejné těleso jako nyní, a sice Filmovou filharmonii šikovného mladého dirigenta Chuhei Iwasakiho, který mne tentokrát zavedl do říše videoherní hudby, která je mi  prakticky stejně blízká, jako ta filmová. Z minulého koncertu právě oné filmové sci-fi hudby jsem odcházel pohlazen na duši, a ač s drobnými výtkami, stále velmi příjemně potěšen. Jak to tedy bylo dnes?

1. část

Večer začal za rytmického rozjezdu hlavního tématu ze hry Battlefield 1942, který mě spolu s ostatními posluchači více než navnadil na to, co má přijít. Orchestr se tématu ujal velmi živě a s přesně takovou grácií, jaká by měla podobný koncert uvést. Pokračování s tituly Warhammer 40K a Mount & Blade se pro mě neslo ve znamení rozehrání umělců, kteří ladili a synchronizovali, přičemž hlavně ve Warhammeru nechali zahřát smyčce ku provozní teplotě. Záhy je však zase zase poklidně ukonejšili v táhlé a depresivní znělce Falloutu 4, která mi v mnohém připomíná zpracování filmové hudby Hanse Zimmera. Procítěně a citlivě zahraná skladba, která navodí doslova mrazivou, ale silně intenzivní atmosféru byla zahrána opět s maximální péčí, aby připravila půdu pro jeden z mých nejočekávanějších bodů večera – World of Warcraft.

Během něj také přišlo mé první zklamání – ne však z výkonu orchestru, ale z výběru skladby, která sledovala dění během událostí kolem Krále Lichů. Upřímně jsem se těšil na typické wowkové suite, které má tolik co nabídnout, ale je pravděpodobné, že jej Filmharmonie hrála na minulém videoherním koncertu, takže dnes zvolila trochu jiný směr. Nelze to mít za zlé, ale osobně mě mrzelo, že jsem neslyšel infarktový závěr kompozice v podobě A Call to Arms, která bývá zakončením většiny filharmonických přednesů této herní série. A nelze než říci, že s naprosto neotřesitelným výhradním právem. Tak třeba příště, protože slyšet tenhle kousek naživo za doprovodu sboru, který má Filmharmonie k dispozici, by musel být neskutečný zážitek.

Po mírném zklamání z předchozí volby skladby přišly na řadu notoricky známé melodie z ještě notoričtěji a celosvětově známé české hry Mafia, jejíž různé skladby se povedly řediteli orchestru Matěji Lehárovi skloubit v perfektně vyváženou a hladce přecházející kompozici i přesto, že v ní byla zahrnutá typická barová skladba, jenž se k ostatním žánrově příliš nehodí. Navíc v ní sólo klarinetu poněkud docházel dech a pravděpodobně vinou nervozity z důležité sólo melodie působil mírně ztraceně. I přesto ale úžasná perlička, která byla citlivě vložena mezi ostatní spíše dramatická témata této videoherní legendy.

Poté přišla na řadu jedna z nejslavnějších realtimových strategií, Company of Heroes ve svém druhém pokračování. Tehdy se kolem rudolfinských varhan shromáždil toužebně očekávaný pěvecký sbor se svou pánskou polovinou a doprovodil žalozpěvy prvních houslí chrámovými odámi. Opět nádherná a skvěle zahraná i zazpívaná skladba, po které se orchestr vrátil k české tvorbě v podobě ráznějších tónů z válečných her Operace Flashpoint a Arma 3.

2. část

Dění po přestávce pro mne bylo snad ještě více očekávané, nežli v našlapaném dění předchozím. Hned na úvod druhé půle přišla jedna z mých jevíce srdečních melodií, typická hudba ze série Legend of Zelda. Zde si musím trochu rýpnout, protože by mne upřímně zajímalo, z jakého důvodu hrál orchestr jednu z nejzásadnějších herních melodií těchto skladeb v tempu snad dvakrát pomalejším, než je obvyklé. Výsledek byl sice mnohem čitelnější, než ve většině originálů po roce 1986, kdy tahle videoherní legenda od Nintenda spatřila světlo světa, ale mě se to vůbec nelíbilo. Lepší čitelnost zahraná trubkovými nástroji byla jen malou odměnu za naprosté přerušení plynulosti skladby. Netuším, kde se vzal důvod tohoto, jestli v nutnosti udělat nějaký kompromis kvůli schopnostem orchestru, nebo zkrátka byla vybrána jen takto zvláštní verze. Nejslavnějších 10 sekund z téhle melodie mě však každopádně místo do příjemného symfonického přechodu mezi skladbami kompozice dokonale vytrhlo z poslechu a donutilo přemýšlet proč.

Ale nyní zpět do ostrých a rytmických pochodů. skladba Brothers of Blood ze hry God of War 3 mě z přemýšlení nad Zeldou vytrhla zpět do dění na jevišti, kam mezitím rychle přišla táhlá pekelná melodie z druhého Diabla. Ta mě osobně nikdy příliš nebavila ani během hraní nebo následných poslechů, takže vyčítat muzikantům, že mě nebavila ani nyní, při živém poslechu, by rozhodně nebylo fér. Po jejích posledních tklivých tónech však konečně přišel zlatý hřeb večera – další český poklad, Kingdom Come: Deliverance. Ten má tak mistrně složený hudbení doprovod, že by se dal celý přehrát na sólo koncertu a ani chvíli by nenudil. I v tomto případě od orchestru zazněla kompozice několika výrazných skladeb, která byla opět skvěle složena do bezvadně fungujícího celku plného líbivých klidných pasáží, ale i burácivých částí, při kterých bych nejraději vylétl ze své pohodlné sedačky. Na tomto místě také musím vyzdvihnout odvážný a krásný výkon jedné až tří sólistek ženského pěveckého sboru, které navzdory složitosti několika málo tónů zpěvu uprostřed ničeho za téměř naprostého ticha předvedly dojemně překrásné sólo, o kterém jsem ani ve snu nedoufal, že by bylo do programu zařazené. Čistá nádhera!

Vrcholící večer byl geniální hudbou Jana Valty nastartovaný jak jen to šlo a na řadu přišlo několik fantasy skladeb z RPG her Zaklínač 3 a sestava z různých dílů série The Elder Scrolls. Opět příjemně a soustředěně zahrané k maximální spokojenosti, vedoucí k poslední skladbě programu ze hry League of Legends. Zcela upřímně se přiznám, že když jsem v programu uviděl plánovaný vrchol celého večera z právě této hry, trochu jsem se lekl, o co jde, protože upřímně, tuhle masovou záležitost jsem nikdy příliš nepochopil a ani si ji nijak neoblíbil. Povrchně jsem si tedy také myslel, že ani její hudba nebude stát za mnoho. Avšak nebyl bych to já, abych se zase jednou krutě nezmýlil. Tahle epická pecka je přesně to, co zakončení koncertu posunulo do hladiny naprostého blaha. Bubeník nasadil hned v prvních sekundách takové tempo a přesnost, že nebylo pochyb o vrcholu programu i bez tištěného průvodce. A tady se zastavím. Filmová filharmonie totiž tuhle skladbu pojala trochu po svém. Její původní verze užívá rytmických bubnů jen ve střední slyšitelné hladině, aby vhodně doplnily epické melodie, které současně hrají smyčcové i dechové nástroje a k dokonalosti doplňuje sbor. V podání, které jsem dnes večer slyšel, však hrály rytmické bubny naprostý prim a v polovině skladby, kdy začaly zmíněné líbivé melodie, jim bohužel absolutně nedovolily vyniknout. Rytmus, který měl ustoupit téměř až do ztracena, byl stále totálně v popředí veškerého poslechu. Docela by mne zajímalo, jestli se jen bubeník u této epické skladby až takhle rozvášnil, nebo to bylo takto nacvičené, ale je opravdu veliká škoda, že harmonické melodie ve střední části skladby byly sotva slyšitelné a rozeznatelné. Na druhou stranu, rytmus to byl až na zvolenou intenzitu naprosto bezchybný, takže to svým vlastním způsobem dodalo celému poslechu úplně nové rozměry, které v nahraných originálech rozhodně nezažijete. Bylo to tedy špatně, či správně? Nevím. A myslím, že to vůbec nelze takto černobíle posoudit.

Přídavek

Po zcela oprávněném potlesku ve stoje se orchestr spolu s panem dirigentem rozhodl přidat ještě nějakou tu třešničku na dort večera k dobru. Bylo to poprvé, kdy se Chuhei Iwasaki trochu rozmluvil a pro mě naprosto nečekaně si trochu ironicky postěžoval na mé zápisky z předchozího koncertu, které vyhodnotil tak, že má méně mluvit. Pane dirigente, takto jsem to opravdu nemyslel! Na minulém koncertu jste však předvedl až příliš mnoho různých „psích kusů,“ které k podobné příležitosti zkrátka příliš nepatří a jsem rád, že dnes to bylo mnohem více umírněné – což z koncertu udělalo opět ještě trochu jedinečnější zážitek, než posledně, a Vaše vystoupení s projevem tím bylo o to jedinečnější.

Zcela poslední skladba večera mě opět dostala do kolen. Dirigent Chuhei Iwasaki ji uvedl s tím, že pochází z Japonska, takže nám zahraje trochu té japonské hudby. Hned po tomto prohlášení jsem celý napjatý očekával, co přijde, protože videoherní Japonsko nemůže na absolutním vrcholu koncertu znamenat nic jiného, než nejznámější videohru všech dob – Super Mario. A vskutku! Dlouhá kompozice několika nejprovařenějších melodií z téhle skákačky doplněná o reprodukci zvuků ze hry byla to nejlepší, co jsem ten večer ještě mohl slyšet, než bylo nutné hlediště opustit.

Zhodnocení

Tenhle večer byl pro mě dojmy naplněn k prasknutí. Postřehů a myšlenek z něj mám tolik, že se to jen velmi těžko skládá do nějakého uceleného hodnocení. V naprosté většině jsem si dnes večer poslechl skvěle připravený a hodně našlapaný program. Je sice škoda, že nezaznělo A Call to Arms z WOW, na druhou stranu kdyby ano, asi už bych někoho podezříval, že byl program sestaven mě na míru. Takže shoda s mým vkusem na cca 90ti procentech je vlastně totální stoprocentní úspěch, který finální Mario už jenom finálně podtrhnul.

Trocha té kritiky se samozřejmě najde – tentokrát mi nemohlo ujít, že rytmická synchronizace bubnů a zbytku orchestru párkrát zaváhala a bicí byli trochu někde jinde, než zbytek tělesa. Stejně tak mi vadilo dechové podání hlavní melodie z Legends of Zelda místo orchestrálně typického smyčcového. A jedním z vůbec největších a nejčastějších přešlapů byly na první pohled zdánlivě snadno ovladatelné činely – ono ale uhodit s nimi o sebe tak, aby to hned napoprvé mělo ten správný dozvuk zjevně není vůbec žádná legrace. A proto se také v drtivě většině případů při prvním střetnutí činelů o sebe místo plného dozvuku ozvala jen necitlivá a vše ostatní zazdívající rána, která se ale okamžitě vytratila, a až příliš mnoha skladbám příliš neprospěla. Další noty v řadě za první už byly většinou v pořádku, ale ty začátky činelových fází mě v tento večer rušily asi ze všeho nejvíce. Naopak přímo vyzdvihnout musím sebevědomý výkon prvních houslí v čele se skvělou Terezií Charvátovou, jejíž výkon spolu s ostatními primami byl ozdobou večera po všech směrech. Dále pak fantasticky znějící sbor a o mnoho lepší, sebevědomější a zábavnější výkon moderátora večera, který nám všechna ta krásná díla dle jeho vlastních slov nejen „pouštěl,“ ale také dobře uvozoval.

Kompozice pana Lehára na sebe krásně a přirozeně navazovaly a jak jsem psal výše, výběr hudby byl téměř stoprocentní. I tentokrát to tedy byl skutečně skvělý zážitek a stejně jako před třemi měsíci, i dnes mám již zakoupené lístky na další představení tohoto orchestru, který má i přes drobné nedostatky rozhodně mnoho, co nabídnout. A já se na to opět za 3 měsíce neskutečně těším a děkuji produkčnímu a manažerskému týmu, že je tohle všechno, navíc v krásném prostředí domácí České filharmonie vůbec možné zrealizovat a nabídnout takto intenzivní zážitek široké veřejnosti.

Uděluji 85%

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *