Octopath Traveler (Nintendo Switch)

Velmi originální hra populárního studia Square Enix mě lákala už od prvních trailerů. Tvůrcům se už v ukázkových videích zjevně podařilo podchytit ideální koncept, ke kterému se Nintendo Switch, jakožto po dlouhou dobu jediná exkluzivní platforma pro tuhle hru, naprosto dokonale hodí. Pixel art je na téhle výkonově slabší konzoli jako doma, a když mu do vínku přidáte ambientní efekty s paralaxovaným prostředím, vznikne hardwarově relativně nenáročná, ale hlavně pro pamětníky super-efektní, tzv. HD-2D podívaná. Vznikne Octopath Traveler. A jak se tahle grafická hříčka vlastně hraje?

Koncept hraní, i bojů je, jak už to u JRPG bývá zvykem, narozdíl od běžné západní produkce, naprosto originální a neotřelý. Asijští tvůrci ve svých RPG projektech spíše než na realističnost a bombastickou, hardwarově náročnou grafiku se snažším ovládáním, sází na originalitu, neotřelé, a často až k pochopení náročné mechaniky, a jakousi rozmáchlou složitost, která uspokojí opravdové a poctivé hráče. Takové, kteří neváhají se hrou strávit vyšší desítky, nebo i nižší stovky hodin, aniž by tisíckrát dokola museli vyskakovat z padáku na podivné ostrovy s ještě podivnějšími prvky. A tohoto všeho je Octopath Traveler, se kterým jsem v posledních měsících strávil asi 85 hodin, nesporným důkazem. Říkáte si “Sakra, proč měsících? Vždyť je to záležitost na dva týdny?” Inu, od té doby, co se mi po domácnosti prohánějí dvě malé děti a je potřeba pečovat o dům a zahradu, na hraní už nezbývá tolik času, kolik dříve. Každopádně, sem tam se mi i přes to podaří nějakou tu hru dohrát až do konce a nemusí to být infantilní záležitost pro složitějšího hraní neschopné puberťáky nového tisíciletí. Ti umí tak maximálně skákat, nabíjet, střílet a nakupovat pětiminutové textury (jejich řečí skiny), ve hrách, které nemají absolutně žádnou uměleckou, a ani naučnou hodnotu. Kde jsou puberťáci hrající RPG? Kde jsou puberťáci hrající realtimové a budovatelské strategie, během kterých rozvíjí kreativní myšlení a učí se historii? Smutný příběh, ale na někdy jindy.

Příběhové linky

V Octopathu si na začátku vašeho putování podle krátkých životopisů zvolíte jednu z osmi postav, kterou pojmete za hlavní, a jejíž příběh pro vás bude alfou a omegou. Nemusíte se bát, o ostatní nepřijdete. První část vašeho putování totiž strávíte tím, že spolu s hlavní postavou budete obcházet okolní lokace a vyhledávat zbylých 7, které si vždy po vyslechnutí jejich počátečního příběhu přiberete do party. Nebudu lhát, tahle část, kdy 8x za sebou posloucháte a hrajete ne úplně krátké originy postav, jež se vám zatím nestačily vrýt pod kůži, je možná až příliš dlouhá a v druhé půlce už byste to nekonečné seznamování s ostatními fakt měli rádi za sebou. Po nějakých cca 10 hodinách tak máte konečně kompletní partu všech 8 lidí, jejichž odehrané začátky si sotva pamatujete, chápete základní princip boje, tzv. breakování (teď opravdu nemyslím ty podivně vypadající pohyby, kterým dnes náctiletí a bohužel i mnozí z mé generace říkají tanec) a můžete začít zjišťovat, co po vás hra vlastně bude chtít. A můžete být v klidu, nebude to už tolikrát zas a znovu zachraňování světa. Ne, tentokrát budete řešit menší, osobní příběhy všech lidí v partě, kteří od sebe nemohou být více odlišní. Příběhové linky vás tak provedou od církevních problémů mladé kleiričky, přes epický život schopného válečníka, který neubránil svého krále a nechal tak padnout svoji říši, až po mnohem menší a osobnější záležitosti, jako třeba osobní pomstu mladé tanečnice, jenž hledá zadostiučinění za vraždu svého otce. Příběhy jsou opravdu rozličné, mnohé z nich příliš nepřekvapí, mnohé moc nepobaví, ale u některých naopak hltáte každý dialog a čekáte, jak to celé dopadne. A v tom možná tkví zábavnost celé hry, každý si v ní najde své oblíbence, jejichž osud ho zajímá více, nežli těch ostatních.

Ovládání

Jak už to u JRPG bývá, ovládání, je vzhledem k tomu, že hra používá vlastní originální mechaniky, jeden velký experiment, který musí tvůrci a designéři navrhnout co možná nejlépe dle svého vlastního vědomí a svědomí, a pak už jen doufat. Zde musím říci, že mi příliš nesedlo. Na putování krajinou není nic moc extra k řešení, ovládání postav při soubojích už bylo poněkud horší a méně přehledné, ale ze všeho nejhorší mi přišla práce s inventářem, která byla samozřejmě zesložitěna hlavně tím, že jste spravovali, i když společný, inventář pro 8 postav. Když jsem navštívil město a koupil nějaké nové vybavení, tak jeho nasazení tomu správnému členu party se ještě dalo, ale jelikož v partě máte aktivní vždy jen 4 postavy souběžně (výměnu za jiné z celkových 8 můžete provádět pouze v hostincích), tak jsem nikdy nevěděl, jestli by se třeba ještě nedalo lepší vybavení koupit i pro další členy party. A to bych ještě i chápal, ale následný prodej starých kusů, nebo výměna držených zbraní za nějaké z inventáře… mno, ne že by to bylo vyloženě příšerné, ale přiznám se, že jsem si celkově na práci s inventářem a vybavením nezvykl za celou dobu hraní.

Výše jsem narazil povinnost aktivně používat vždy pouze 4 postavy z celkových osmi, což patří mezi další specialitu téhle hry, která občas dost leze na nervy, ale ve výsledku dává smysl. V průběhu hraní totiž musíte zkoušet různé kombinace postav, protože každá z nich má naprosto odlišné schopnosti jak v boji, tak při objevování mapy. A tohle je opravdu klíčové. Jedinou postavu, kterou v hostinci nemůžete vyměnit, je ta hlavní, kterou jste si zvolili při začátku hry. Já jsem si zvolil kleričku Ophilii, což jsem v průběhu hry zhodnotil tak, že jsem si absolutně nemohl vybrat lépe, protože léčitele, kterým je, v boji opravdu budete potřebovat. K ní jsem potom časem přidal druhou postavu, kterou jsem neobměňoval, a sice mága Cyruse, jenž se osvědčil jako všestranný damage-dealer. Jak ubíhal čas, do trvalé party se na třetí místo usídlil i rytíř Olberic, který sloužil jako tank a damage-dealer mečem, a tak vlastně zbylo pouze jedno místo, na kterém jsem střídal všechny ostatní postavy, podle toho, které příběh jsem zrovna hrál. No a když jsem dohrál všechny postavy až na tyhle hlavní tři a tanečnici Primrose, vznikla absolutně nejlepší super-parta, se kterou jsem dohrál zbylé 4 kapitoly. Klerička coby healer, mág coby damage-dealer magickými silami, rytíř, který mlátil, přičemž způsoboval drtivé fyzické škody, a nakonec tanečnice, jenž svými tanečky ostatní v partě buffovala podpůrnými schopnostmi a sem tam nepříteli uštědřila pořádný šrám svoji dýkou. Věřím tomu, že jen těžko existuje lepší kombinace a rozložení sil. Ostatní postavy mi ani tolik nepřirostly k srdci svými příběhy.

Audio-vizuální stránka

Grafické a zvukové zpracování je také, jak už to u JRPG bývá zvykem, fantastické. Na začátku článku zmíněná pixel artová grafika postav v kombinaci s nádherným ambientním osvětlením a originálními paralaxovými prostředími funguje neskutečně, po celou dobu hraní jsem obdivoval překrásné lokace a opravdu velmi často se kochal výhledy, které hra velmi cíleně servírovala. Doprovodem byla jak jinak, než prvotřídně nahraná orchestrální hudba, kterou v poslední době u her začínám vnímat čím dál více, protože se jí evidentně věnuje nemalá část rozpočtu i pozornosti a díky tomu vznikají neskutečně krásné hudební motivy, které si rádi pustíte i mimo hraní. Prim u mě v tomto směru hraje česká RPG Kingdome Come: Deliverence, ale Octopath Traveler se velice zdatně procpal mezi spičku velmi blízko k ní. Soundtracková stránka je tady opravdu a bez nejmenších pochyb skutečným uměleckým dílem.

Závěrem

Octopath Traveler je báječnou hrou a opět mi potvrdil, že už jsem dospěl do věku, kdy má můj čas takovou hodnotu a hry si vybírám tak pečlivě, že už se mi asi zkrátka nestane, abych si zahrál něco, co se mi vyloženě nebude líbit, nebo mne snad nebude bavit. Audiovizuál je jedním slovem úchvatný, originální, a zapamatovatelný, jak jen je to možné. Trochu slabší je ovládání, a ani příběhy nejsou úplně TOPovkou, na druhou stranu odvyprávět se jich muselo celkem 8 a když to zohledním, tak je ve výsledku skoro až zázrak, že po dohrání si vlastně každou z postav a její vyprávění dost dobře pamatuji. Takže vlastně možná příběhy jsou více promyšlené a “dobré,” než se na první pohled zdá. Celkově je tedy nutné vyšvihnout hodnocení do těch nejvyšších hodnot a konstatovat, že s tímhle exkluzivním počinem pro Nintendo Switch jsem si užil opravdu bezvadných téměř devět desítek hodin. Hra byla celosvětově přijata trochu chladněji a řekl bych, že je často nedoceněná, ale to už je záludnost trhu. Já říkám bravo!

Uděluji 85%

Napsat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *