Mario + Rabbids Kingdom Battle (Nintendo Switch)

Tahová strategie od Ubisoftu vydaná hned z kraje po uvedení nové konzole od Nintenda byla nejen první hrou na Switch, ve které se objevuje legendární italský instalatér Mario, ale z mého pohledu také od Nintenda velice riziková sázka do loterie. V době, kdy od Switche většina „odborné“ veřejnosti nic velkého nečekala bylo potřeba všem vyrazit dech nějakou pořádnou peckou jako byla přímo otevírací Zelda. Místo toho však Nintendo svěřilo svoji královskou postavu a nejspíše také nejznámější videoherní ikonu na celém světe do rukou 3rd party vývojářů. Netrvalo sice dlouho a Nintendo brzy vydalo svůj vlastní herní klenot s Mariem (Super Mario Odyssey), ale králíci od Ubisoftu tu byli o několik měsíců dříve. Jak tahle sázka Nintendu vyšla?

V počátcích mého hraní na novém Switchi jsem o tuhle hru prakticky vůbec nejevil zájem, byla tu nová Zelda, blížil se Super Mario Odyssey a remaky klasik od Bethesdy, takže s nějakou infantilně vypadající záležitostí od Ubisoftu jsem si hlavu opravdu nelámal. Až do té doby, než jsem přečetl několik velmi kladně vypadajících recenzí, dostal herní kartu od kamarádky, a nakonec si také uvědomil, že jde vlastně o můj oblíbený žánr – tahovou strategii. Dohrál jsem tedy všechny ostatní rozehrané záležitosti a šlo se na věc.

Tahy plné vtipu!

Králíci mě hned zpočátku překvapili 2 zjištěními. Za prvé, jsou místy až neskutečně vtipní a vývojáři z Ubisoftu dokázali, že smysl pro humor jim rozhodně nechybí. Tahové strategie většinou bývají protkané velmi vážným příběhem a osudovými zvraty, ale králíci příběh pojali tak nějak po svém – hlavně nenudit a nabídnout hráčovi při hraní co nejvíce příležitostí, kdy se může upřímě zasmát. Druhé zjištění už bohužel bylo příjemné méně a týká se grafického zpracování, které ani zdaleka nevyužívá toho, co Switch dokáže, ale o tom až níže. Příběh hry se odehrává ve všem důvěrně známém Mushroom Kingdom, kterému spokojeně vládne Mariova vyvolená princezna Peach. To by ale nebyl běžný den v tomhle království, aby se něco nepokazilo a Mario opět nemusel vše zachraňovat. Tentokrát do království z jiné dimenze pronikla banda zlotřilých králíků, kteří okamžitě začali vyšilovat a všude po okolí rozsévat chaos. A to by nebyli staří známí Bowser a jeho syn Bowser Jr., aby se nechopili příležitosti a nevyužili bláznivé králíky ve svůj prospěch.

Mario tedy musí naverbovat tým a vyrazit království očistit. K tomu je potřeba sem tam chodit po jednoduché mapě království, sbírat blyštivé penízky (nečekaně), a řešit většinou jednoduché hádanky. Po krátkém čase procházení na něj vždy čeká bitevní pole, ve kterém dojde k tahovému souboji mezi Mariem a jeho týmem, proti zlotřilým králíkům a jejich nejrůznějšími výtvory. Tahové bitvy jsou samozřejmě stěžejním prvkem celé hry, a přesto, jak jsou ve výsledku na ovládání a pochopení jednoduché, přinášejí do tohoto žánru absolutně neotřelé prvky. Během svého tahu tak můžete prostě jenom vystřelit na protivníka, nebo se proti němu rozběhnout, srazit ho k zemi, poté odrazem od týmového spolubojovníka vyskočit do vzduchu a drtivě dopadnout na dalšího protivníka. A potom třeba ještě pokračovat střelbou nebo aktivací nějaké speciální schopnosti. Že to zní složitě? Není, je to jednoduché, intuitivní, zábavné, a přitom to přináší až neskutečně veliké množství kombinací, jakými lze svůj tah provést, což hraje do karet klasickému pojetí tahových bitev.

Před bitvou se Mario může rozhodnout, které dva spolubojovníky ze svého až osmičlenného týmu do bitvy povolá, ale také ještě může za nalezené blyštivé zlaťáky pro sebe nebo své spolubojovníky nakoupit nové a silnější zbraně. A aby toho nebylo málo, každý z bojovníků má navíc svůj strom dovedností, tak jak ho známe z vážnějších tahových strategií. Pokud budete schopni bitvy vyhrávat beze ztrát a co nejrychleji, vždy dostanete odměnou určitý počet speciálních fialových orbů, za které si hrdinové svůj strom dovedností budou moci vylepšovat. Zvolíte si jít cestou léčivých dovedností, nebo raději pořádně naboostíte útočné schopnosti, či vaší postavě dopřejete obrovské zvýšení dosahu při pohybu? Je to na vás, fantazii se meze nekladou a díky tomu si ze svých bojovníků můžete udělat takticky opravdu velmi vybalancované jednotky, mezi kterými si můžete před každou bitvou vybrat, které z nich se hodí pro právě navštívené bojiště. Využijete raději Luigiho sniperské dovednosti za cenu jeho nízkého zdraví, nebo do toho vletíte s Yoshiho kulometem a opakovanými podraženími nepřátel při přesunu z místa na místo? K dispozici je také samozřejmě i princezna Peach, která překvapí svými léčitelskými dovednostmi, ale také zároveň pořádně efektivní střelbou na blízkou vzdálenost. Opět je to zcela na vás.

Faktem je, že pod všemi těmi taktickými možnostmi, nákupem zbraní a stromem dovedností se skrývá skutečnost, že ať své postavy vylepšujete jakkoliv a kupujete jim cokoliv, většinou se vám podaří bez větších potíží bitvy vyhrát bez potřeby hodinových plánování několika tahů dopředu. Toto zůstává doménou vážnějších tahovek a tato hra sází spíše na zábavu při používání nových schopností. Zavařit sice umí a určitě se vám stane, že některé bitvy si budete muset tu a tam zopakovat, ale naštěstí to není nic tak frustrujícího, jako v jiných těžších hrách – např. Fire Emblemu.

Audiovizuální zpracování

Grafické zpracování hry, ač je vtipné a příjemné, mě stejně ve výsledku trochu zklamalo. Ukazuje se to, co vždy – že jen a pouze Nintendo samo ví, jak ze svého hardwaru vytřískat maximum a díky tomu jejich Super Mario Odyssey vypadá o třídu lépe, než dnes recenzovaní králíci při zachování stejných FPS. Ubisoft se sice viditelně snažil, ale grafickým kvalitám her od Nintenda se přiblížit nedokázal a tak si celou dobu hraní říkáte, že i když to vůbec nevypadá špatně, místy je hra neostrá a nevýrazná. A přitom by nemusela být, protože Nintendo nám svými vlastními hrami již dokázalo, že tahle podceňovaná mašinka zvládne opravdu velké věci. Mário a králíci to ovšem dohání po svém. Každou chvilku na mapě narazíte na zběsilé králíky, kteří vyvádějí nejrůznější zlotřilosti, kterým se musíte pousmát. A to je jen začátek, protože opravdu od srdce se zasmějete, když porazíte bláznivého obřího králíka, který se rozčiluje, že jste mu zničili jeho zásobu banánů a on celý naštvaný vyleze na věž z kostek. Zlomyslná Rabbid Peach si však připraví smartphone do módu selfie, vyrazí kostičku ze základů celé věže, a když poražený boss vyděšeně padá k zemi, pořídí si s ním pár vydařených selfie. Ty pak ihned sdílí na sociálních sítích a pobaveně se usmívá pod vousy. Podobných situací obzvláště v začátku hry zažijete mnoho a jsou v žánru opravdu velmi milým překvapením.

Phantom

Absolutní vrchol audiovizuálu pro mě ovšem nastává u třetího bosse, Phantoma. Ten totiž umí zpívat operu a během souboje s ním nejenže vás bude častovat skvělými hláškami, ale ještě si v cut-scénách střihne úžasně, ale opravdu úžasně zpracované a nazpívané operetní představení plné vtípků a narážek na Maria a jeho ostatní hry. Nedá se vypovědět, jak úžasně je tenhle boss vymazlený a nepřeháním když řeknu, že je to asi nejlepší boss, kterého jsem v jakékoliv hře musel kdy porazit – souboj s ním jsem si i přes výhru zopakoval třikrát, protože to byl opravdu absolutní vrchol celé hry a z mého pohledu bez přehánění vzor, jak má správně navržený boss vypadat.

Verdikt

Mario a králíci jsou až nečekaně povedenou hrou. Nečekal jsem nic extra, ale dostal jsem pořádnou nálož humoru a kreativity, ač by si zasloužila ještě více dotáhnout po vizuální stránce, ve které má zbytečné rezervy. Nechápejte mě špatně – hra vůbec nevypadá špatně – ale mohla by vypadat ještě lépe, Switch na to má. Mě však více vadil fakt, že drtivá většina vtipu a krásného zpracování tak nějak vyprchá během první poloviny hry v „denních“ částech mapy. Celkově totiž projdete 4 různé krajiny, ale poslední dvě už nemají vůbec co nabídnout. Jsou nezajímavé, příliš tmavé a nepřehledné, a tím často nudné. Navíc obsahují nezáživné hádanky před bitvami, které jsou na stále stejném základě jako ty v úvodu, akorát větší a delší. Po třetí čtvrtině to sice bravurně zachraňuje souboj s Phantomem, ale poslední čvtrtina hry spolu se závěrečným soubojem už byla opravdu velmi nezáživná a zasloužila by si mnohem větší pozornost, aby místo k dohrání jen z povinnosti hráče přesvědčila, že je opravdu vrcholem.

I přes tyto dva neduhy jsem si ale odlehčenou verzi tahové strategie maximálně užil, protože nabízí originální humor, absolutně úžasného bosse po třetím dějství, nové pojetí tahových bitev, ale zároveň je to stále a pořád můj oblíbený žánr – tedy právě tahová strategie. Opravdu ideální letní záležitost na horké dny, kdy i přemýšlení bolí a tady si ho můžete oproti běžným tahovkám velmi zjednodušit.

Uděluji 80%