Vetřelec 4 – Vzkříšení

Na řadu přichází zakončení (alespoň zatím) vetřelecké antologie. Je až neuvěřitelné, že mezi prvním a posledním dílem tohoto příběhu uběhlo osmnáct let a přitom na sebe dějové linky stále jasně navazují. Ani hlavní hrdinka se za ta léta (bohužel) nezměnila. Jak si čtvrté pokračování Vetřelce vedlo jako celek?

Nebohá agentka Ripleyová v podání Sigourney Weaver je již počtvrté pronásledována monstrem z hlubin vesmíru, které ji během jejího putování nedá ani na chvíli pokoj, a tak není žádný div, že v tom začíná být již docela zběhlá. A tak není ani žádný div, že poslední Vetřelec se už definitivně od žánru hororu přesunul k téměř čistokrevné akční záležitosti. Počítačová animace vládne světu filmu, je stále levnější a dostupnější, tak proč ji nevyužít na každém rohu. Faktem však zůstane, že filmům, jako je Alien, podobné počítačové scény značně škodí a s vetřelcem, který důstojnici Ripleyovou naháněl po chodbách Nostroma v prvním díle, se vůbec nemůže měřit.

Ani kulisy a atmosféra už nebyly vůbec alienovské, skoro bych tento film nazval jakousi žánrově odlišnou nástavbou na předchozí trilogii. Tatam je temná atmosféra, tatam je strach podívat se za každý roh. Zbyla jen grupa rádoby drsných překupníků a naše stará dobrá oživená agentka, která se znovu musí dostat ze smrtící pasti. Jinak to ale není zase až tak marné, zkrátka je to jen jiné, přestože „jiné“ není to, co po tolika letech stejného zrovna očekáváte. Body k plusu musím však příběhu připsat za snahu o originalitu, která rozhodně předchozí snímky předbíhá a servíruje divákovi poměrně zajímavé zápletky, které vrcholí těsně před koncem, kdy na scénu přichází mutant, jenž nečekaně zamíchá poměrem sil. Jeho zpracování a odchod z filmu už je však záležitostí zcela jinou – na jednu stranu jsem byl rád, že jím byl film ozvláštněn, na druhou stranu jsem chvílemi měl sklon k výbuchu smíchu a zažíval jsem pocit dokonalého pošlapání toho, o co se celá ta léta režiséři Vetřelců snažili. Na druhou stranu, jakkoliv šílená závěrečná scéna byla, tak místnost s klony číslo 7 byla doslova mrazivá a člověka donutila o této problematice opět velmi zarytě přemýšlet, a to u filmů vždy oceňuji.

Nakonec to vše s odstupem několika hodin nevypadá až tak šíleně, ale na původní trilogii to rozhodně nemá a člověk to musí brát spíše jako takový bonbónek za jinak poměrně soudržnou sérií. A kdo ví, od doby natáčení uplynulo sice dalších sedmnáct let, ale já nevěřím tomu, že by v budoucnosti někdo tuto stránku opět neotevřel.

Uděluji 60%