Rychle a zběsile 3 – Tokijská jízda

A je to tu do třetice. Poslední díl chátrání a trapnosti musíte přetrpět, než se dostanete ke 4. pokračování, ve kterém se celá série má dočkat důstojného obrození. Ale pěkně popořadě, nejdříve je třeba si něco říci o tom třetím, které nás zavede do ulic Tokia.

Tentokrát nám z předchozího dílu nezůstal ani jeden z hlavních hrdinů, a tak se v hlavní roli musíme spokojit s jistým Lucasem Blackem, který dle mého názoru pobral asi tolik charisma, co… no, zrovna mě nenapadá žádné vtipné přirovnání. Zkrátka je to necharismatický, protivný a velmi domýšlivý balík ze států, kterého se v průběhu filmu naučíte s úspěchem nenávidět, protože ve velmi hojné míře disponuje vlastnostmi, které by z něj v jakémkoli jiném filmu udělaly hlavního záporáka. Zde je to však klaďas, a do role záporáka byl pasován poměrně neznámý Brian Tee, kterého jako hlavního slizkého a zlého padoucha zkrátka musíte milovat. Tedy, chtěl jsem říci také nenávidět.

Tolik asi k hlavnímu obsazení – nenapadá mě více, než nuda. Jinak je to recyklace předchozích dvou filmů, jen mimo ulice Ameriky. Je to zase o něco barevnější, rychlejší, a dámy jsou zase o něco spořeji oděny.

Zdaleka nejhorší je však povrchnost celého filmu. Jestli jste si mysleli, že v prvních dvou dílech byly veškeré hodnoty povrchnosti velmi vysoko, a vlastně nešlo říci, která strana je ta dobrá a která ta zlá, tak zde čekejte naprosto novou dimenzi. Nejenže filmu se pod povrch zcela nedaří dostat, on se o to vlastně ani nesnaží! Ve výsledku nejde o nic jiného, než válku v ulicích kvůli respektu, nebo něčemu takovému, a hlubší smysl zkrátka nehledejte, jelikož neexistuje.

Celý film by vlastně mohl být chápán dvěma směry. Kdybych měl rád rychlé sporťáky, byl bych nenapravitelný potížista s neustálými problémy se zákonem, a zároveň měl neoprávněné sebevědomí až na půdu – tenhle film by se stal mou modlou. Jelikož se ale považuji za běžného člověka, přestože ne zdaleka konzervativního, nemohu jinak, než oznámit, že jsem právě zhlédl jeden z největších škvárů a odpadů svého života. A ne, nezachrání to ani cca desetivteřinové cameo Vina Diesla těsně před závěrečnými titulky, které na divákově tváři vytvoří tak maximálně nepatrný úsměv.

Uděluji 30%