Rocky

Box rozhodně nepatří mezi mé oblíbené sporty. Naopak jej považuji za primitivní záležitost patřící do minulého století. Ale o tom někdy příště, nyní vám naservíruji své pocity z filmu, díky kterému Sylvester Stallone rozjel svou slavnou kariéru. Nejdříve jsem chtěl i přes svůj odpor ke sportům jako je box být k filmu objektivní, ale pak jsem si řekl „Ale co! Objektivita není to, proč svůj zápisník píši,“ a tak jsem se rozhodl překlenout všechna ta známá fakta, která vznik tohoto filmu doprovázela, a být čistě subjektivní. Tedy takový, jaký jsem téměř vždy.

Když se mi film nelíbí, má se mi začít líbit jenom proto, že scénář si hlavní hrdina psal sám na koleni během tří dnů, nebo proto, že producenti kvůli vzniku filmu zastavili své vlastní domovy? Nebo proto, že nebohý Sylvester za svůj debut dostal jen „pár šupů?“ Nikoliv. Když se mi film nelíbí, tak se mi zkrátka nehledě na všechny ty světácké okolnosti doprovázející jeho vznik nelíbí. A hádáte správně, Rocky se mi opravdu hodně nelíbil.

Vlastně ani nevím, co pro mě bylo horší – byl to fakt, že jde o box? Byl to fakt, že Rocky permanentně hovořil plynnou opilštinou, která mi tak lezla na nervy? Nebo snad zbytek filmového obsazení, ze kterého mi i většina ostatních postav připadala věčně opilá, násilnická a negramotná? Nevím, co víc mi vadilo. Čekal jsem od slavného Rockyho nějakou hlubší myšlenku, protože o tom přeci staré filmy jsou – alespoň tak to tvrdí pamětníci. Ti říkají, že staré filmy, když ještě neexistovaly velkolepé triky a počítačové efekty, vynikaly právě svoji myšlenkou. Měl snad Rocky vynikat myšlenkou, že když jste téměř negramotný emigrant, flákač a vyznavač násilného sportu, je pro vás snadné a rychlé se vypracovat na mistra v tomto oboru? Nebo že to není snadné, ale že si stačí zahrát jednu písničku, trochu potrénovat a je hotovo? Nevím. Ale vím, že se mi to těžce nelíbilo.

Uděluji 20%