Koncert: Iron Maiden – Praha 2018
Iron Maiden patří v posledních letech ke koncertním stálicím, které Prahu navštěvují pravidelně při všech svých šňůrách. A jelikož sem před několika měsíci avizoval, že pro slet nejrůznějších životních událostí, jenž se v mém životě staly, si na nějakou tu dobu musím dát se všemi koncerty klid, bylo v létě pomalu načase tohle předsevzetí zmuchlat, zahodit a vyrazit na první z mnoha koncertů, na které jsem si nedávno opět pořídil lístky :-).
Britští Maideni patří k těm kapelám, kterým jsem až doposud nevěnoval prakticky žádnou pozornost, ale tenhle koncert byl příležitostí, jak bych mohl svou miliony lidí ověřenou chybu napravit. Tradiční hevík je mi velmi blízký, koncert byl plánován v dopravně pro mě velmi výhodných Letňanech, počasí vypadalo zcela ideálně a Iron Maiden jsou jednou z tradičních ikon žánru. Co by se asi tak mohlo pokazit?
Jelikož pomalu stárnu a přestávám být zvědavý na všudypřítomná nalitá individua křepčící v propoceném davu, zamířil jsem s kumpány do vzdálenějšího sektoru, který slibuje více životního prostoru a pohody za cenu větší vzdálenost od pódia. Věřím, že ještě pár koncertů v tomhle stylu zvládnu, než se definitivně přesunu do emočně chladných místenkových tribun. Ale zpět ke koncertu. Předskokany v tomto parném dni byli melodici Raven Age a metalcoristé Killswitch Engage. První jmenovaní mě se svým příjemně melodickým, ale zároveň rázným přednesem překvapili a slušně zabavili, ale co se týká Killswitch Engage, jejich vystoupení pro mě bylo jen nudným čekáním, než na pódium vlítne Bruce Dickinson se svou bandou.
Bylo přesně 20:15, když se ozvalo intro v podání písně Doctor Doctor a poté již na scénu vlítli šestičlenní Maideni s otvírákem Aces High za doprovodu nad pódiem se vznášejícího letadla z druhé světové války, které působilo proti nacistům. Po několika úvodních písních se Dickinson ujal slova a téměř až lektorským stylem podbízivě poděkoval návštěvníkům koncertu za účast československých letců v boji proti nacistům, za což sklidil ohromné ovace. Inu, i takhle se může dělat. Následoval soubor několika klasických koncertových vypalováků, ale také starších písní, které se příliš nehrají, a které jsem já jako nefanda tak trochu protrpěl, protože mi nic moc neříkaly. To však rozhodně není chyba kapely, ale špatné přípravy.
Faktem je, že po prvních 2 písních se zvuk i výkon kapely ustálily na obrovské kvalitě a až na chabě odrecitovaný song 2 minutes to midnight zvukaři i muzikanti šlapali jako švýcarské hodinky. Všechny 3 kytary byly úžasně vyvážené a byly do detailu slyšet, aniž by přehlušovaly zbytek dění. Bruce Dickinson odvedl asi nejvíce poctivé práce, protože během všech svých dlouhých skoků, které předváděl, se ještě stíhal skoro před každou písničkou převléci do jiného kostýmu, nebo i navléci skutečný plamenomet pro dokreslení už tak velmi efektní show. A abych nezapomněl, až na vyjímky typu výše zmíněné 2 minutes to midnight vše velmi poctivě a řemeslně dokonale odzpíval. Ani jeho kumpáni však nezůstali opomenuti, všichni si koncert plný řemeslně dokonalých efektů a změn rozložení scény (leckerá pražská divadla by se mohla učit) na první pohled užívali stejně, jako jejich fandové.
Vracím se tedy ke své otázce z úvodu tohoto zápisku a také ji konečně zodpovím. Co by se asi tak mohlo pokazit? Nepokazilo se vůbec nic. Fandové i nadšení recenzenti hned druhý den prakticky bez vyjímek oslavovali stoprocentní úspěch. To bych ale nebyl já, abych opět nešel proti proudu. Nebudu zpochybňovat, že Maideni udělali fantastickou show s fantastickým ozvučením a skvělými výkony. S jejich britskou tvorbou a vystoupením je to pro mne ovšem tak trochu stejné, jako s britskou kuchyní. Zkrátka do sebe spatláte dohromady úplně všechno, co najdete, a voilá, je hotovo. Pokud máte nějaká jídla britské kuchyně vyloženě rádi (jako např. já skladbu Number of The Beast), tak si pro ně přijdete a maximálně si je od kvalitních kuchařů užijete. Pokud ale obdržíte také něco, co neznáte, nebo vám to zkrátka nechutná, přesto že jste tomu před návštěvou restaurace (koncertu) zkoušeli opakovaně přijít na chuť, pak se nedá svítit, a ani jinak dokonalý koncert si naplno neužijete. A to se tak trochu stalo mě. Kvůli absenci alespoň trochu smysluplné melodičnosti, která podle mě kapele velmi chybí (ač ji umě dohání skvělým rytmem), a nesmyslného střídání válečných motivů z opravdové války spolu s fantasy a horror tématikou, jsem se ani v takto špičkové restauraci zkrátka nenajedl do sytosti. Jídlo bylo opravdu skvělé, nepopírám, ale mé hodnocení je čistě subjektivní, a tak musím říci, že i když jsem dostal skvělé jídlo ve vyhlášené restauraci od zkušených kuchtíků, zkrátka to pro mě tak nějak nebylo úplně ono.
Uděluji 75%
