Koncert: Filmová filharmonie – Fantasy (Rudolfinum 2019)

Uplynuly další tři měsíce a s mou drahou polovičkou a přáteli jsme koncem dubna opět vyrazili do překrásných prostor Rudolfina natěšeni na další koncert Filmové filharmonie, tentokrát na téma Fantasy.

Přiznám se bez mučení, že na svůj třetí koncert tohoto relativně nového tělesa jsem se těšil asi nejvíce ze všech, protože přesto, že miluji sci-fi i videohry, kterým se věnovaly minulé koncerty, filmový fantasy žánr podle mého názoru nabízí ty nejúžasnější melodie ze všech.

1. polovina

Hned z kraje mě orchestr mladého a energického dirigenta Chuhei Iwasakiho přenesl do světa Pána prstenů během fantasticky složeného aranžmá, kterému nechyběly pomalé romantické pasáže, ale ani dramatické momenty. Během několika minut tak hudebníci zahráli všechny nejznámější melodie, které z tohoto filmu každý důvěrně zná, a navíc vyšvihli rovnou z úvodu epičnost téměř až k nebeským výšinám, když se do přednesu fantasticky přidal chlapecký sbor Bonifantes, který se postavil po bok již ověřenému sboru Filmharmonie. Laťka šla tedy hned při první možnosti extrémně vysoko už jen proto, že Pána prstenů osobně miluji více, než jakýkoliv jiný film.

Následovala kompozice z filmu Harry Potter a Relikvie Smrti, která už byla co se zajímavosti týká mírně slabší, a po provařeném Pánu Prstenů nesklidila zdaleka takové ohlasy, protože zrovna tato kompozice neobsahuje téměř nic z klasického potterovského tématu a jedná se o skladbu bez větší návaznosti na celou filmovou sérii. Chápu však, že ředitel orchestru Matěj Lehár musí vzhledem k tomu, že jeho těleso funguje již nějaký ten rok občas sáhnout po něčem méně provařeném, jinak by v podstatě dokola mohl hrát to samé. K této obměně tedy právě nyní došlo a mě to trochu mrzelo, protože hlavní téma z Harryho Pottera jsem ještě neměl tu čest od symfonického orchestru naživo ještě nikdy slyšet.

Pokračovalo se skladbou z filmu Barbar Conan, která po mírně unylé předchozí kompozici všem rozvířila krev v žilách, a během které jsem si uvědomil, jak moc se Filmharmonie ve svém umění posunula co se týká synchronizace jednotlivých nástrojových sekcí. Hlavně k bicím jsem měl při minulých koncertech jisté výhrady, ale dnes se to „nabouchalo“ jedna radost. Nebo spíše tolik různých radostí! Po Conanovi se opět zpomalilo tentokrát skutečně táhlou, ale překrásnou melodií z Faunova Labyrintu, následovanou závěrem první poloviny v podobě Deppovi Alenky v Říši Divů a animovaného filmu Jak vycvičit draka. Mě osobně tyto dva filmy ani jejich hudba příliš nezaujaly, ale to neznamená, že je orchestr nezahrál na výbornou a v jeho podání jsem se při nich i skvěle bavil.

2. polovina

Po rychlé přestávce orchestr začal hudbou z filmu Willow, u které si publikum mohlo poslechnout něco z tvorby Jamese Hornera, jenž se mi velmi znelíbil tím, jak moc vykradl sám sebe při skládání hudby k Avataru – o tom však ještě o několik odstavců níže.

Netrvalo dlouho a program se začal přesouvat do své hlavní fáze během tří skladeb z Mumie, které pochází z pera Jerryho Goldsmitha, a atmosféra začala pořádně houstnout. Během hlavního téma ze Střihorukého Edwarda se ukázal jemnocit sboru a Letopisy Narnie probudily tu správnou epičnost, která byla potřeba pro nadcházející velkolepé vyvrcholení.

Dostáváme se k vrcholu programu, aranžmá z Avatara, ke kterému skládal (rozuměj vykrádal) hudbu James Horner. Proč vykrádal? Viděli jste film Troja? Pokud ne, zhlédněte a hlavně poslechněte. Budiž mu alespoň trochu ke cti, že vykradl pouze sám sebe, nicméně stále je to tatáž hlavní melodie, kterou jsme od něj slyšeli už tenkrát. Bohužel, nebo možná spíše bohudík, je natolik epická, vylepšená a výpravná, a tak neskutečným způsobem pracuje se sborem, že jsem mu to již dávno odpustil a i během koncertu Filmharmonie jsem si ji přesto, že orchestr vypustil ty nejtěžší (ale také nejkrásnější takty), skvěle užil. Vzhledem k tomu, kolik různých témat dnes hudebníci hráli toto však nelze vůbec vytýkat a kdo ví, možná taková zkrátka kompozice měla být od samého začátku.

Finále večera bylo ve znamení Pirátů z Karibiku, ze kterých jsme k mé další nelibosti sice neslyšeli hlavní téma, ale po poslechu toho, co si Filmharmonie připravila, jsem na tuhle negativní myšlenku ihned zapomněl. Místo krátkého hlavního tématu totiž dostala prostor skladba, ke které si orchestr přizval hráčku na varhany, jež jsou už samy o sobě neskutečnou dominantou celé Dvořákovy síně, a dnes jsem je po velmi dlouhé době slyšel také rozezvučené. Navíc v takovéhle skladbě. To byla opravdu pořádná pecka!

Přídavky a zhodnocení

Spolu s přídavkem se ke mě dostalo ještě jedno mírné zklamání, protože jsem byl spolu se všemi ostatními v sále přesvědčen o tom, že se nám dostane znělky ze Hry o Trůny, kterýžto seriál navíc právě v těchto dnech finišuje svou poslední řadou. Místo něj jsme však dostali Petera Pana a Nekonečný příběh. Proti Nekonečnému příběhu vůbec nic, vyniká tak originální hudbou, že slyšet z ní pár desítek sekund naživo byl hluboký zážitek. Peter Pan však dle mých osobních preferencí za moc nestál a právě jeho uvedení místo tolik očekávané Hry o Trůny srazilo tomuto koncertu z hlavy pomyslnou téměř stoprocentní korunku, o které jsem v tento večer vážně uvažoval. Docela by mě zajímalo, proč k tomu došlo, protože Hra o Trůny je v těchto dnech doslova cítit ve vzduchu na každém kroku. Mohlo jít i o práva?

Pojďme si konečně říci, jak to šlo hudebníkům. V minulých zápiscích jsem poměrně často nějaké drobnosti vytýkal, dnes ale nemohu. Slyším sice velmi dobře, ale stále jsem jen hudení amatér a já jsem dnes prostě neslyšel vůbec nic, co by mi nesedělo. V Avatarovi si náročně zasólovala flétna, která měla během svých taktů mnoho přeletů do vyšších harmonických, a já byl jako na trní, aby to při každém ze zakončení a návratu zpět dolů klaplo, a ono to klaplo, klobouk dolů! Fantastickou a náročnou práci předvedli hudebníci s dechovými nástroji, na kterých prakticky celý koncert a jeho dramatické momenty stály. A dnes dokonce nemám co vytknout ani zvukařům a bubeníkům, kterým bubny zněly přesně do rytmu hudby a činely doznívaly tak dlouho, jak měly. Korunku všemu už tradičně nasadili oba sbory za velmi sebevědomého a bezchybného výkonu, bez kterého by podobný koncert byl možná poloviční. Nemá cenu to dále prodlužovat, výkon umělců byl dnes prostě fantastický.

Dostal jsem přesně to, co jsem chtěl, a během koncertu jsem si užíval skvěle podanou hudbu, že jsem až zapomněl na svět kolem sebe a nebýt drobných zaškobrtnutí ve volbě programu, což je ovšem zcela subjektivní záležitost, asi bych nadšením nevhodně skákal po píšťalách varhan, které síň zdobí, a hýkal blahem. Vážně, byl to další skvělý, a tentokrát ještě o něco lepší zážitek, než v minulých koncertech.

Uděluji 90%