Divadlo: Miluji Tě, ale… (2019)

Divadlo Palace v samotném srdci Prahy uvádí na první pohled nevýraznou a nenáročnou komedii ze života, která zůstává nenáročnou po celou dobu svého trvání a na více ani neaspiruje. S výrazností už se to však má poněkud jinak, „Miluji tě, ale…“ se totiž nevejde do žádné tuctové škatulky.

Příběh, který vlastně ani není příběhem, sestává z poměrně rychlého sledu komediálních scének, které spolu netvoří žádný výraznější celek, i když na sebe časově velmi volně navazují. Na pódiu se během nich různě střídají čtyři herci v životních rolích mužů, žen, dětí, ale i starců, které jsou nám všem z běžného života až podezřelé známé a společnými salvami smíchu z hlediště nám připomínají, že přesto, jak moc jsme všichni odlišní, jsme vlastně v jádru úplně stejní.

V hlavních a téměř jediných rolích na našem představení vystoupili Roman Vojtek, perfektní Lumír Olšovský, poměrně neznámá, avšak velmi nadaná a pěvecky na výši Eva Staškovičová, a k mému velikému zklamání Daniela Šinkorová, která přesně dle mého očekávání byla hlavní brzdou téměř všeho. Od nehraní, přes nepřirozený pohyb, až po otřesné pokusy o zpěv. Nemohu si pomoci, ale tuto paní osobně opravdu nemám rád už z nepovedeného českého představení muzikálu Mamma Mia!, kde nepředvedla téměř nic, než samochválu a neoriginální vystoupení. Na náš termín měla původně dorazit Tereza Kostková, na kterou jsem se naopak velmi těšil, ale nestalo se. Zadoufal jsem tedy alespoň, že si Daniela Šinkorová u mě složí reparát, ale ani to se bohužel nestalo. Možná má jakési originální a nevšední charisma s výrazným hlasem, ale její prkenné pohyby při jakémkoliv pohybu a pokusy o zpěv, kdy nezvládá čistě zazpívat ani ty nejjednodušší melodie, mě utvrdili v tom, že snad i v herecké branži se teď projevuje aktuální silný nedostatek lidských zdrojů.

Naopak výše zmíněný Lumír Olšovský exceloval, jeho zásoba grimas a podání svých rolí mu u mě vysloužilo zlatou hvězdu za nejlepší článek večera, protože co replika, to perla, kterou svým umem dokázal ještě více umocnit. Roman Vojtek nebyl špatný, ale celou dobu představení nevyhnutelně kráčel v Olšovského stínu. Druhá dámská role v podání Evy Staškevičové mě velmi příjemně potěšila, protože při zpěvu umě zachraňovala propadající ženský element Šinkorové a dokazovala, že i poměrně běžné až dětinské písničky lze zazpívat s velkým srdcem a umem.

Během představení scénky živou hudbou doprovázelo duo zkušeného klavíristy a baviče Petra Vondráčka s houslistkou Annou Romanovskou Fliegerovou. Hlavně Petr Vondráček se často vložil do hry tím, že bavil diváky v mezičasech, než se herci zvládli expresně převléknout do rolí pro další scénku, a některých scének se dokonce sám účastnil. Jeho aura vyspělého a zároveň zábavného baviče na úrovni pro mě v celé hře znamenala velmi důležitou součást a jakési pojítko všeho ostatního.

Verdikt

Miluji tě, Ale… je ve výsledku jednou z dalších nenáročných komedií, které prostě chcete vidět v pátek večer, mezi těžkým pracovním týdnem a víkendovým volnem. Neuchyluje se k přemíře nevkusných a sexuálních scén a pozic, což velmi oceňuji, protože podobně vkusnou rychlokomedii bez těchto elementů, aby člověk v českém repertoáru pohledal.

Některé scénky jsou sice mírně slabší, ale jiné to zase více než bohatě vynahrazují a v podstatě vás mezi smíchem nenechají ani pořádně vydechnout. Mezi scénkami potom exceluje element Petra Vondráčka a výsledkem je tak ucelená a humorná hra, které vlastně vůbec nevadí absence centrálního děje.

Za mě opravdu pouze škoda účasti Daniely Šinkorové, protože po dnešku už opravdu věřím, že vidět v její roli Terezu Kostkovou, mohl bych s hodnocením jít ještě výše. I tak ale tohle dílko na páteční večer opravdu vřele doporučuji!

Uděluji 75%