The Legend of Zelda – Breath of The Wild (Nintendo Switch)
Na obšírný zápis dojmů z téhle hry pro novou konzoli Nintendo Switch jsem se z několika důvodů chystal velmi dlouhou dobu. Jednak jsem ve hře strávil enormní množství času a druhak jsem neustále přemýšlel o tom, jestli mi něco neuniká. Většina tuzemských i zahraničních recenzí o nové Zeldě hovořili v absolutních superlativech a hra nezřídka dostávala stoprocentní známky. A já hrál, hrál, a stále přemýšlel za co vlastně. Ne, že by mne nová příběhovka z království Hyrule nebavila, nebo dokonce zcela minula, o tom rozhodě nemůže být řeč. Ale zároveň jsem ani nedokázal najít důvody, pro které by si zasloužila ony absolutní hodnocení. Takže jak to tedy s Breath of The Wild vidím já?
Úvod do příběhu
Nintendo jen velmi nerado mění desítkami let prověřené modely a tak se i tentokrát ocitáme v království Hyrule a na obrazovce se objevuje starý známý Link, který se probudil po sto letech spánku a zjišťuje, co království jeho odvěký nepřítel, démon Ganon, provedl tentokrát. Jelikož si velmi příhodně nic nepamatuje, musí zjišťovat spolu s hráčem, co vše vlastně dokáže a co vše rozlehlé království nabízí. Nepotrvá dlouho a zjistí, že Hyrule se za dobu jeho nepřítomnosti opět změnilo na bojové pláně, všude se prohánějí ohavná monstra, královské zřízení přestalo existovat, a jeho milovaná princezna Zelda svádí s pradávným démonem Ganonem stoletý souboj v útrobách sídla jejího rodu. Před sto lety, kdy se objevil a rozhodl se, že si opět podmaní Hyrule, téměř zvítězil. Zlikvidoval 4 šampiony a hlavní ochránce království, podmanil si jejich mystická bitevní stvoření zvaná Divine Beasts a Zelda je tak tím posledním, co mu usilovně a ze všech svých zbývajících sil brání, aby svou zlobou a terorem zaplavil celé království.
Zde vstupuje do hry Link, který se po 100 letech probudil z hibernace a vůbec nic si nepamatuje. Musí zjistit jak království vypadá, kdo v něm žije, naučit se znovu bojovat, používat své schopnosti, a v neposlední řadě také zjistit, co pro něj vlastně Zelda znamená a proč je to zrovna on, kdo musí opět celé království zachránit. A tak začíná vaše cesta.
Království Hyrule & Grafické zpracování
Tady asi nemá význam chodit kolem horké kaše. Pokud jste někdy viděli obrázky či videa ze hry, a nejste patnáctiletý deprivant, který si myslí, že čím větší antialiasing a detailnější textury, tím hezčí hra, tak víte, že nová Zelda je jedním slovem dechberoucí podívaná, která nediskutovatelně vyvrací zlé jazyky tvrdící, že ze Switche se nic graficky kloudného vykřesat nedá. Nintendo si těmito tvrzeními bez jakýchkoliv skurpulí vytírá zadnici a ukazuje, jak geniálně může vypadat hra i na papírově slabém hardwaru. To, že stejně nádherně vypadá i v handheldovém módu, ve kterém můžete mít konzoli všude s sebou už je jen třešnička na dortu, o které si můžou energetičtí wattožrouti konkurence nechat zdaleka zdát.
Pojďme ale k meritu věci – království Hyrule nejenže je nádherné a prokreslené do posledního detailu, ale je také obrovské a kdykoliv se dostanete na nějaké vyvýšené místo nebo vysokou horu, můžete se po něm bez sebemenšího omezení vzdálenosti rozhlédnout do všech směrů a mít ho celé jako na dlani. Tenhle fakt je ve skutečnosti absolutně stěžejním prvkem, který hru dělá tak nádhernou a tak zatraceně reálnou a skutečnou. Stačí vylézt na nejbližší horu, rozhlédnout se po krajině a ihned se bez jakýchkoliv loadingů vydáte na kterékoliv místo, jaké si v krajině vyberete.
Zbytek hry, tedy hlavně veškeré postavy a potvory jsou zpracované velmi originálním, až uměleckým stylem, který možná na obrázcích ze hry vypadá jako jeden velký kompromis (a tím i bezesporu je), ale kdo si hru někdy zahrál, musí uznat, že to má své jedinečné kouzlo, které v kombinaci s překrásnou krajinou klape jako švýcarské hodinky a na zážitku z ní vůbec nic neubírá, ba spíše naopak. Opět se tedy sluší zmínit, že Nintendo umí z toho, co má k dispozici, vytěžit naprosté maximum. Hru navíc umí perfektně okořenit měnící se počasí, takže si můžete vychutnat pohled na celé Hyrule při západu slunce, stejně jako se choulit v krčmě a poslouchat bubnování deště a souboj blesků při bouřce. Hra má svou jedinečnou atmosféru a svět, kde se odehrává je až zatraceně uvěřitelný.
Ovládání a gameplay
Zde už se dostáváme k místu, kde zazní první kritika. Ovládání postavy při hře je naprosto bezproblémové, Switch nabízí mnoho ovládacích prvků a způsobů, které ve výsledku umožňují výborný a intuitivní zážitek z hraní (obzvláště přesné domíření pohybovým ovládáním při střelbě lukem), nicméně práce s inventářem a vůbec všemi ostatními nabídkami ve hře mi i po celkově 90 odehraných hodinách připadá kostrbatá a nepříjemná. Ve hře máte 2 hlavní nabídky, které se dále dělí na jednotlivé ovládací podobrazovky, mezi kterými můžete přepínat. První hlavní nabídka je reprezentována nabídkou tzv. Sheikah Slate, což je takový malý magický tablet, jenž link obdrží na začátku své cesty, a kterým se může dívat na mapu, prohlížet galerii pořízených fotografií a přehrávat si oživené vzpomínky. Zatím stále všechno v pořádku. Pomalu se ale dostáváme k tzv. herní nabídce, která umí ovládat nastavení hry, loading, sejvy, ale také seznam aktivních i dohraných questů (úkolů) a hlavně inventář vašich věcí. A je to tady. Systém sejvů obsahuje cca 10 slotů, které se zcela náhodně přepisují (včetně těch, které vytvoříte manuálně). To vám neumožní si ve hře trvale uložit nějakou pozici, ke které se někdy budete chtít z jakéhokoliv důvodu vrátit. Seznam aktivních questů, ač je rozdělen na několik hlavních kategorií, také není dvakrát přehledný, ale ze všeho nejhorší je práce s inventářem. V případě zbraní a štítů nevidíte jak moc sou opotřebované (což je jak vysvětlím níže v této hře kriticky důležitá informace), v inventáři běžných věcí, kterých můžete nashromáždit klidně vysoko přes stovku neexistuje možnost si je seřadit dle vlastních preferencí a na několika podobrazovkách s bylinami, rybami, masem, materiály a mnoha dalšími věcmi se zákonitě musíte ztrácet. Navíc opět na první pohled nemáte vzhledem k obrovskému množství věcí ve hře zjistit, k čemu zrovna tohle slouží. A to samé platí potom i o kapse s jídlem a lektvary, kterých můžete míti zcela neomezené množství druhů a jejichž označování ikonkami je stejně neintuitivní jako nemožnost si je dle vlastních potřeb seřadit. Tohle je za mne opravdu velký průšvih, který mi znepříjemňoval kompletně celou dobu hraní.
Výše jsem již načal problém opotřebovávání zbraní. V téhle hře není zbraň nic jiného, než doslova spotřební zboží. Dáte s ní několik málo úderů a můžete ji rovnou zahodit a shánět novou. A jelikož je i zbraní ve hře nepřeberné množství, bude vás to dostávat do situací, kdy si všechny silnější schováváte na potom, ale jelikož máte docela málo místa v inventáři, tak budete mít v batohu 5 kousků, které nikdy během hry nepoužijete, protože si je budete šetřit, a střídat budete jeden až dva sloty v inventáři, které budete obsazovat méně cennými zbraněmi. I když lze inventář pomalu zvětšovat, je to poměrně drahá sranda a tak budete značný čas ve hře věnovat těžkému rozhodování, kterou fungl novou a nikdy nepoužitou zbraň z inventáře vyhodit jen proto, abyste si mohli odnést nějakou novou, kterou vám za odměnu nabídne nějaký vyčištěný dungeon. Záměr tvůrců zde zcela chápu, svých zbraní si musíte vážit a pečlivě vybírat, kterou použít, avšak stačila by alespoň trochu větší odolnost (ne jen několik málo úderů), mírně benevolentnější místo v inventáři spolu se zobrazením, jak na tom která konkrétní zbraň např. procentuálně je a záměr by byl splněn. Místo toho je však tenhle aspekt hry nepříjemně svazující a příliš často až deprimující. Věřte mi nebo ne, ale pravděpodobně dopadnete tak jako já, že celou hru proběhnete se základními levnými zbraněmi a štíty, a pak po odehrání příběhu (po kterém vás hra mimochodem nemilosrdně vykopne) zjistíte, že jste v batohu měli plno krásných unikátů, které vám po celou dobu hraní zabraly 95% místa, ale které jste nikdy nepoužili, protože jste si je nechtěli zničit. Vysloveně otravné!
Příběh v širších souvislostech
Jak jsem zmínil v úvodu článku, vaším hlavním úkolem je zlikvidovat otravného Calamity Ganona a zachránit Zeldu včetně celého jejího království. A způsob, jakým to uděláte je zcela na vás. Vlastně se k hlavnímu bossovi můžete vydat klidně hned na začátku příběhu, hra vás nijak nezastaví, není problém. Jasně, vylámete si zuby velkolepým způsobem, ale jde o to, že v nové Zeldě vás za ručičku nikdo nepovede. Rozhodněte se sami, kudy se vydáte, kam půjdete jako první, a jestli při souboji s Ganonem využijete možnosti nechat si pomoci od 4 bývalých šampionů, kterým během svého putování osvobodíte bojové Divine Beast a odkryjete spolu s jejich příběhy i střípky minulého života. Je to pravděpodobně věc, kterou každý udělá, ale zdaleka to není povinné a je zcela na vás, v jakém pořadí šampiony navštívíte a jakým způsobem se rozhodnete v krajině pohybovat. Každá obrovská Divine Beast má formu nějakého zvířete a je to ve své podstatě veliký a poměrně komplikovaný dungeon, kterému musíte přijít na kloub, abyste danou bestii osvobodili od Ganovovy nákazy, vrátili ji jejímu šampionovi a ten vás pak podpořil v závěrečné bitvě o budoucnost celého království.
Celým vaším putováním je poté protkán příběh. Tedy, jak se to vezme. Máte zde úvod, máte zde finále a mezi těmito dvěma body stovky střípků, odrazů a vzpomínek, kterými nelineárně poznáváte svět kolem sebe, ale i vztah hlavního hrdiny a princezny Zeldy. Během příběhově důležitých zvratů se potom dočkáte nějakého toho množství dramatických filmových scén, které jsou velmi obstojně nadabované (až na anglickou Zeldu) a dotváří uvěřitelnost příběhu. Těch je však příliš málo a při běžných dialozích s postavami jste bohužel odkázáni na čtení dlouhých textů, které nemají příliš mnoho významu, ale kterými se musíte po krátkých větách proklikat, což pro mne byla další značně otravná záležitost. Miluji herní dabing, miluji kvalitní příběh, ale nesnáším, když je hra uměle prodlužována textovými dialogy. Když už jste mě namlsali na atmosféru dabovaných rozhovorů, dopřejte mi jich prosím více, a neotravujte mne odklikáváním tun zbytečného textu!
Jak tak hlavní příběh ubíhá a vy poznáváte krajinu, plníte úkoly, poznáváte další postavy a likvidujete nejrůznější monstra, musíte také odkrývat mapu a objevovat přemisťovací pozice. Během hry narazíte na dva typy četně zastoupených objektů. Jde o vyhlídkové věže, ze kterých se můžete pořádně rozhlédnout a doplnit chybějící mapu krajiny, a poté o Svatyně, mez kterými se po jejich první návštěvě můžete pomocí mapy také libovolně přemisťovat, a též do nich vstoupit a splnit občas jednodušší, občas o dost těžší logické hádanky a úkoly formou kratších dungeonů. Za jejich splnění budete odměněni jakýmisi odznaky, které pak můžete směňovat za více srdíček zdraví, nebo delší výdrž při sprintu, plavání, či létání kluzákem. Zatímco svatyň je po celé mapě několik desítek, vyhlídkových věží je mnohem méně, a jejich terénní výhoda zdaleka nezmizí po první návštěvě a odkrytí mapy. Na věž se stejně jako do Svatyně můžete kdykoliv teleportovat zpátky a pomocí vzdušného kluzáku si doplachtit na vzdálenější místo, které z věže zahlédnete, což tvoří další důležitý střípek do pocitu volnosti, kterou hra nabízí.
Velkým zklamáním po mne ovšem bylo to, že jakmile porazíte hlavního záporáka, hra bez milosti končí. Mysleli jste si, že zvítězíte a budete se prohánět osvobozeným královtsvím, čistit zbytky potvor a dohrávat zbytek hry do 100%? Omyl, jakmile je Ganon mrtev, máte útrum, a jestli chcete hrát dále (a to včetně případných DLC), musíte si vždy načíst save před zabitím démona. Jakmile je královtsví zachráněno, užijete si několik cut-scén, ale tím to skutečně končí.
Závěrem
O nové Zeldě bych toho dokázal napsat ještě mraky. Ve hře můžete šplhat po stromech, vařit, sjíždět sněhové závěje z vrcholků hor. jezdit na koních (které si můžete chytat, stájit a hýčkat) a další desítky věcí. Její volnost a úžasná a krása mapy je skutečně dechberoucí a při hodnocení pouze toho aspektu bych se stejně jako ostatní recenzenti nezdráhal hodnotit plným hodnocením. Bohužel tady však máme ještě aspekty jako horší přehlednost inventáře, nepříliš silný tah na bránu a podle mne ne zcela zvládnuté zakončení celého dobrodružství. I přes tyhle otravné nedostatky jsem si ale hru opravdu užil, a když ji dáte dostatek času na to, aby vás pohltila, nemůžete jí nepropadnout. Nintendo si pro svou novou konzoli před rokem a čtvrt opravdu nemohlo přát lepší otvírák.
Uděluji 90%
