Koncert: Česká filharmonie – Petr Iljič Čajkovskij, Richard Strauss

Minulý večer v Rudolfinu ve společnosti České filharmonie se nesl ve znamení kvalitativní vyváženosti obou jeho polovin.

První část patřila Koncertu pro klavír a orchestr č. 1 b moll op. 23 z pera Čajkovského, během kterého se představil sólista Behzod Abduraimov, jehož ruce v průběhu koncertu obecenstvu dokázaly, že s až neuvěřitelnou rychlostí hraní si umělec hlavu skutečně neláme. Čajkovského skladba navíc pěkně odsýpala a agresivita, pro kterou jí její původně zamýšlený interpret odmítl, z ní pryštěla doslova gejzírem. Její úvod je navíc notoricky známou melodií, a tak bylo možné hned od začátku v tvářích obecenstva vyčíst určitou satisfakci. Tento motiv přitom nepochází přímo z pera Čajkovského, nýbrž z ukrajinské lidové písně.

Druhá polovina poté nabídla velmi očekávanou Alpskou symfonii od Richarda Strausse, která sice formou ani provedením není tak úplně běžnou symfonií, ale časem se z ní stalo velmi vyhledávané dílo. Skladatel se při její mnohaleté tvorbě nechal inspirovat svým domovem, který miloval, a na motivy kterého složil dlouhou jednovětou báseň, rozdělenou na 21 plynule navazujících částí pojmenovaných dle úseků jednodenní horolezecké výpravy v Alpách. Pro tento koncert je využito hypertrofovaného a velmi rozlehlého orchestru čítajícího až neuvěřitelně pestrou škálu nástrojů, včetně varhan a ansáblu žesťových nástrojů za hlavní scénou. Dílo je to opravdu zvláštní, spíše než symfonii mi to pocitově připomínalo období impresionismu, které cílí více na vyjádření okamžitých pocitů, nežli na příjemnou kompoziční melodii. Přesto to však byl fascinující zážitek, který mne dokázal přesvědčit o svém zařazení do večerního programu hlavně velmi originálním pojetím přírodních jevů jakými jsou vodopád, potok, déšť, vítr, nebo hrom. O velmi správné interpretaci těchto přírodních jevů svědčí i to, že jsem se během padesátiminutové skladby neztratil a vždy jsem přesně věděl, jaká část se zrovna hraje. Byl to opravdu neobvyklý zážitek.

Koncert měl pod taktovkou český dirigent Jakub Hrůša, který je velmi žhavým želízkem ve vodách české klasické hudby a svým sebevědomím vystupováním toto přízvisko úspěšně podporuje. Všehovšudy byl tento večer jeden z nejlepších, které jsem s Českou filharmonií strávil a to i přesto, že ani jedna ze skladeb nebyla vyloženě skvělá. Společně však utvořily zajímavý a intenzivní zážitek.

Uděluji 75%