Koncert: Axel Rudi Pell – Praha 2018
Po dlouhé době jsem na své koncertní šňůře zavítal na show pro mě navždy Pana kytaristy, který mě kdysi dávno přivedl na metalovou stranu hudební síly. Na jeho koncerty příliš rád nechodím, protože jakkoli bezmeznou lásku chovám k jeho tvorbě a studiovému umu, stejně tak bezbřehý bývá strach, čeho se mi dostane na živém pódiu. Jeho poslední vystoupení, které jsem absolvoval, při příležitosti fošny Into The Storm totiž pro mě osobně znamenalo tragédii nejméně apokalyptických rozměrů. Ono když vás na živáku totálně zklame až upřímně naštve vaše nejoblíbenější kapela, přes kterou jinak nejede vlak, zamrzí to na hodně, ale opravdu hodně dlouho. Tolik asi k rychlému pozadí mých zraněných pocitů, které se s blížícím se datem koncertu bohužel stupňovaly – a nyní se vrhněme na to, jak to bylo doopravdy.
Axel Rudi Pell se svou grupou se naštěstí letos vykašlali na nechutné a většinou ještě nechutněji ozvučené mikroprostory podivných pražských underground klubů, které se hodí spíše na klobásové párty s doprovodem popových pseudoumělců typu Justina Biebera, a zarezervovali si mnohem důstojnější prostředí středně velikého prostoru pražského paláce Akropolis, kde mohli svobodně dýchat nejen jejich věrní fandové, ale také oni sami, a to bez nutnosti přelézat si při výměně pozic po vlastních hlavách.
Jako předskokany si němečtí borci přivezli krajany The Unity, které jsem měl tu čest spatřit již loni před koncertem Edguy, a kteří mě nefalšovaně a rychle zaujali. Když tedy vlítli na stage s dobře vyladěným řízným zvukem, sympatickými tvářemi a energií pekelně napumpovanými žilami, ještě více jsem se vylekal, že si Axel touhle volbou předkapely opravdu poctivě nas*al před práh. Strach z následující hodinky a půl byl tedy vyladěn na maximální možnou úroveň, kolena se klepala, žaludek se svíral, a tak jsem si dal pár bylinkových vzpěr těla i ducha a počkal, až na prkna vtrhne můj studiový oblíbenec.
Axel Rudi Pell
Pomyslný bobek (no, možná ne až tak moc pomyslný) málem skutečně opustil zatáčku, když Axel a spol. přikráčeli, líný nováček Rondinelli usednul za bicí a začal nezúčastněně s prázdným výrazem ve svém zbytečném ksiftě poslouchat vlastní intro. Pak zazněl s nejspíše odpojeným basovým kabelem a totálně převýškovaný otvírák z nového alba The Wild and The Young a já už věděl, že je zase zle. Že Axel a spol. jsou opravdu ty pravé talenty do nahrávacího studia.
To bych ale nebyl já, kdybych se zase úplně nemýlil. Kluci se po otvíráku raději jali ihned zahrát druhou skladbu ze stejného alba Wildest Dreams, během které se zvukaři trošku probrali, Rondinelli si uvědomil, že by měl vzít paličky do ručky a začít s nimi plácat do membrán svých vlastním jménem královsky zdobených bubnů, a pak už to bylo všechno jen lepší. Fakt! Na řadu přišla stará dobrá klasika Fool Fool, během které se dotáhly poslední chybičky a pak se začaly dít věci. Jako vždy na koncertě velmi prožitkářsky spíše než pěvecky naladěný frontman Johnny Gioeli ohlásil jednu z nejlepších písniček kapely (a že jich mají), baladu Oceans of Time, do které vložil snad všechny jeho emoce a já začal pomalu, ale jistě odpouštět, a také trochu věřit. Hned po ní přišel snad ještě lepší kousek z koncertně poměrně neprávem opomíjeného alba Kings and Queens, Only The Strong Will Survive. To už se do varu dostal i jinak běžně v sochu vytesaný Axel a začal s kytarou předvádět různé, v jeho případě velmi tvrdě učené parádičky. Nic ve zlém, Axel i Johnny jsou opravdoví mistři svých řemesel, ale Johnny občas přes všechny své emoce a prožitky na koncertech zapomene zpívat a Axel se zase na hru soustředí tolik, až doslova zkamení tam, kde stojí, klidně i na dlouhé desítky minut.
Na řadu mezitím přišla další skvělá pecka Mystica, během které se bohužel odehrál za mě ještě větší trapas, než když před 4 roky naprosto selhalo ozvučení, a sice sólující bicman Bobby Rondinelli. Opravdu nevím, jak po neskutečném, energickém a charismatickém Miku Terranovi mohl Axel do své kapely přijmout tohoto přeběhlíka, který nejenže kapely mění častěji, než já ponožky, ale ještě ke všemu je na něm na první pohled vidět, jak ho to, co pro Axela bubnuje nechává zcela chladným. Tam, kde Mike potil krev a laškoval s publikem, tenhle člověk sedí za svými bubny, které nevyužije ani z poloviny, dělá, že tam není, a upřímně, asi jen čeká na výplatu. A pak má ještě tu drzost zkoušet na fandy téhle klasické kapely odhadem dvouminutové bicí sólo, které nejenže nestojí za nic, ale ještě ke všemu si za něj snaží vynutit nějaké větší ovace. Myslím, že jsem nebyl zdaleka sám, komu se uprostřed toho všeho chtělo začít skandovat Mikovo jméno. Jak tam ta jeho energie neskutečně chybí! Možná, že Rondinelliho by s poměrně chladnými obvody a bez většího zahřátí časem mohl nahradit nějaký obstarožní bicí automat. No nic, jede se dál. Po Mystice přišla na řadu novinka Long Live Rock, která je jakýmsi duchovním pokračováním vypalováku Rock The Nation a přestože je taktéž skvělá, trochu jsem zalitoval, že kluci nezahráli raději právě Rock The Nation.
Koncert se začal pomalu uchylovat k závěru hlavní části během kombinace skladeb Game of Sins a Tower of Babylon, během kterých si svou chvilku slávy snažil užít muž za klávesami Ferdy Doernberg. Na něm bylo celý večer vidět, jak neskutečně si muziku kapely užívá, a že do toho se svými klávesami, kterými občas energicky točil jako s dvoukilovou kytarou, bušil opravdu naplno. Tehdy jsem si v zadních řadách uvědomil, že vepředu se na tomhle koncertě děje něco poněkud divného – a sice, že až na pár vyjímek jsou vepředu všichni tak nějak podivně chladní a potiší, což si ten večer výborný Ferdy rozhodně nezasloužil. Kapela si však nenechala pokazit náladu, a Johnny se s veškerou svou poctivou vervou pustil do pro mne zlatého hřebu večera – The Line, kterou jsem na jeho koncertech slyšel snad úplně poprvé. A byla to naprostá pecka, která potvrdila, že i dlouhé a správně ucamrané opusy se na koncerty pro změnu atmosféry opravdu plně hodí. The Line je naprosto fantastická skladba a kapela ji na koncertě podala neméně fantasticky.
Pak už zazněl jen Warrior a večer se chýlil k přídavkovému zakončení, které mi teprve mělo doopravdy vyrazit dech. Jelikož má tahle kapela z čeho brát a samozřejmě by toho chtěla na koncertě předvést co možná nejvíce, přišlo trio zkrácených a na sebe navazujících melodií z dalších velkých pecek Edge of The World, instrumentální novinky Truth and Lies (na té opravdu poctivě ujíždím), a dalších, pokud to ještě vůbec jde, ještě větších hitovek Carousel, Masquerade Ball, Casbah a… ROCK THE NATION!!!
Závěrem
Jen ti nejvytrvalejší z vás dočtou můj zápisek až sem, a i pro ně už je na řadě finální zúčtování. Na začátku všeho byl strach, nervozita a nejistota, co přijde. Během koncertu mě ale Axel s Johnnym přesvědčili, že opravdu nejsou jen mistři studiového řemesla, ale že za podpory své geniální hudby umí rozproudit i poctivou živou show a já musím sám sebe stydlivě zpranýřovat za to, že jsem jim nevěřil. Mé očekávání bylo proti nim, fantastická předkapela byla proti nim, a dokonce ani jejich vlastní bubeník rozhodně nebyl s nimi. V neposlední řadě i chladní Pražáci drze zabírající přední místa, kteří ani ve chvílích největšího závaru na pódiu neprojevili žádné větší emoce byli proti nim. Výsledek byl však přes to všechno úžasný. Hlavně díky naprosto fantastickému setlistu, který obsahoval průřez pro mě toho opravdu absolutně nejlepšího, co tahle německá banda kdy vyprodukovala, skutečně jedinečný. A tak jsem odcházel nadšený z jednoho z nejlepších koncertů, ne-li toho nejlepšího vůbec, na kterém jsem kdy byl. Díky za to a zase za dva roky, tentokrát už snad beze strachu!
Uděluji 90%
