Revolution Renaissance – Trinity
Třetí, a bohužel poslední album nové bandy Tima Tolkkiho. A věřte, že v tomto případě se slovu „bohužel“ dostává jednoho z nejhlubších významů, ve kterých jsem ho kdy použil. Než se dostanu k vlastní recenzi, rád bych se rozepsal o tom, co se vlastně stalo.
Píše se rok 2010 a relativně nová kapela Revolution Renaissance, kterou zformoval finský hudební génius Timo Tolkki, slaví veliké úspěchy dvou předchozích hitových náloží a připravuje se vydat další. Najednou však jako blesk z čistého nebe přichází zpráva, že RR byla rozpuštěna. Timo se zmiňoval o velké množině překážek, počínaje jeho osobními problémy, přes údajnou nemožnost sehnat pódia pro koncerty, až po obecně mizernou situaci v hudebním průmyslu. Ať již byl však důvod jakýkoliv, je to zatracená, zatracená škoda! Proč? Protože album, které vyšlo o několik měsíců později, je zkrátka geniální!
Pohodlně se usaďte, nasaďte pořádná sluchátka, či nažhavte své domácí oknobijce, a pusťe úvodní skladbu. Pokud přežijete infarkt, který vám způsobí brutální nášleh úvodních tónů, jste šťastlivci, protože můžete vesele poslouchat dál a nechat se unášet něčím, co jste ještě nikdy neslyšeli. Ano, i zde provází celou desku Timova originalita a talent pro strhující melodie, které vás chytnou za uši, a nepustí dokud neskončí. Vlastně vás nepustí ještě dlouho poté, co dohrají.
Nemá cenu rozepisovat prvních 7 skladeb, jsou téměř totožné. A to v tom nejlepším smyslu. Tvoří ucelený celek bez jakýchkoliv výkyvů. Ucelený celek nahrávek, který po spuštění nezastavíte, ani kdyby z pekla pršely činely. A to co přijde potom? Nebojím se to spojení použít. Ne u této desky. Potom přijde hudební orgasmus! Timo dal dohromady dvě skladby, které obsahují snad všechny deprese světa. A vy mu po jejich poslechnutí bezvýhradně uvěříte, že je to právě on, kdo si je všechny prožil, a že je to právě jeho kytara, která je mimo jiné naprosto neuvěřitelným sólem na konci osmé skladby Trinity dostane až k vám. Je čas končit. Timo naposledy v éře Revolution Renaissance zvedá kytaru, pobízí kolegy, a společně se s námi loučí nehynoucí peckou, která donutí i jeho vlastní kytaru upřímně řvát, brečet, a umírat smutkem z toho, že tohle dobrodružství končí.
Uděluji 95%
