Koncert: Avantasia – Praha 2019 (Moonglow Tour)

Po 3 letech vydává parta kolem Tobiase Sammeta nové album a stejně jako v roce 2016 se většina z ní vydává na turné bez předkapel, zato však s pořádně našlapaným vlastním playlistem.

Koncertu jsem se „obával“ už dlouhé týdny předem, protože mé kosti stárnou a pohodlnost se zvyšuje, takže představa přes 3 hodiny dlouhého setlistu, který byl předem ohlašován, a v nejnařachanějším sektoru k mání (má drahá polovička totiž nestárne spolu se mnou), nebyla vůbec příjemná. První čtvrthodina koncertu byla navíc vyplněna dlouhými úvodními skladbami z nového alba, které mě příliš nebaví a tak se čekání na něco pořádného (v mém případě na Raven Child) docela protáhlo. Po něm už byl playlist nastaven velmi příjemně dle mých chutí a dokonce došlo i na mé přání z posledního koncertu před třemi lety, kdy jsem spílal, že kluci nezahráli vyloženou koncertovku Master of the Pendulum, jenž byla pro koncertní haly stvořena. Letos na ní řada přišla a i když její přednes nebyl žádná velká sláva, udělala mi radost.

V dnešním zápisku se nebudu příliš věnovat playlistu jako takovému, stačí zmínit, že během více než tří hodin Tobiasovy show zazněla drtivá většina největších hitů kapely, stejně jako drtivá většina skladeb z nového alba. Musím se však trochu rozmrzele rozpomenout, že na koncertu bohužel ne vše šlapalo tak, jak jsme na představení frontmana Avantasie, ale také jeho skvělých Edguy zvyklí. Zvuk nebyl upřímně řečeno nic moc, možná jsme stáli až příliš blízko, nicméně z pozice cca v první třetině uprostřed sektoru před pódiem se dá dle mých zkušeností z ozvučení dostat mnohem více.

A ani zábava nešlapala tak, jako tenkrát. Kluci sice měli připravených pár řízných vtípků, ale tak nějak to celkově zkrátka neštymovalo. Ne tak, jak jsem od téhle party čekal. Smutným dnem všeho byla poté Tobiho snaha zazpívat si skvělou píseň Moonglow s doprovodnou vokalistkou koncertu
Adrienne Cowan, které to opravdu těžce nesedlo a kdo slyšel původní verzi s Candice Night, nad tímhle mohl jen nevěřícně kroutit hlavou, protože upřímně – to se na to radši měli vykašlat. Obě doprovodné vokalistky měly spíše zůstat tam, kam byly určené – tedy v pozadí, kroutící se v přiléhavých kostýmcích na ozdobu stage. Na popředí obzvláště Adrienne v takovéhle kapele zkrátka nemá co dělat a nechápu, co to Tobiase napadlo. Nebo radši chápat nechci. Vyzdvihnout naopak musím jak umělecký, tak bavičský výkon Erica Martina a charismatického a Boba Catleyho, kteří jsou nezapomenutelní a nejenže v Karlíně snažícímu se Tobimu značně sekundovali, ale občas ho i pořádně odsunuli na druhou kolej.

Myslím si, že nejsem sám, kdo cítil, že to zde ne vše úplně dobře klapalo, a na atmosféře ve Fóru to bylo zatraceně znát. Tobi sice neztrácel snahu ani úsměv ze rtů, ale všichni včetně jeho věděli, že by to mohlo být někde jinde. Když si vzpomenu z mé poslední návštěvy těchto prostor na kapelu Powerwolf, a co se svými fandy dokázali, tak atmosféra na tomto koncertu by se dala bez nadsázky nazvat spíše komorní.

Abych všechny předchozí odstavce uvedl na pravou míru – nejsem z koncertu vyloženě zklamaný. Byla to vcelku povedená show plná skvělé hudby a velkých metalových jmen, nicméně potenciál, který tahle parta má, opět nebyl ani zdaleka naplněn. A bohužel musím říci, že tentokrát ještě o něco méně, než před třemi roky.

Uděluji 65%