3 koncerty: Filmová filharmonie – James Horner, Star Wars, Fantasy (Rudolfinum 2021)

Jelikož jsem se v průběhu posledních tří let stal poměrně zarytým a stálým fanouškem tohoto symfonického tělesa, jehož kvalita a výkon se ve stejném časovém období značně ustálily, již nemělo cenu se z pohledu laického posluchače rozepisovat o každém koncertu zvlášť, a tak dnes přináším takový celkový pohled ke 3, troufnu si říci až předvánočním koncertům Filmové filharmonie, které jsem po 2 letech kulturního sucha navštívil.

James Horner

Prvním z nich byl říjnový, úzce zaměřený koncert s filmovou hudbou Jamese Hornera, který má na svém kontě jako jeden z ne mnoha filmových skladatelů desítky hitových filmů. Díky tomu samozřejmě pro Filmharmonii nebylo sestavení zajímavého koncertu žádným problémem. Koncert začal opatrně, hlavním tématem z filmu Zámotek, a po další spíše nenápadnější, ovšem plavně melodické skladbě The Ludlows z filmu Legenda o vášni přišel na scénu velmi ojedinělý a temný zážitek, a sice sestava pěti skladeb z filmové franšízy Vetřelec, kde se vyřádili hlavně zvukaři. Slyšet tuto velmi zvláštní hudbu naživo bylo zajímavou ukázkou toho, co všechno symfonický orchestr skutečně dokáže, a že umí zahrát i velmi netradičně pojaté skladby. V prostřední části koncertu spolu s přestávkou zazněly např. skladby z filmů Star Trek, Willow, Statečné srdce, ale také závěrečné titulky z Apolla 13, kde mi přišel výběr skladby možná mírně nešťastný, protože Apollo 13 umí nabídnout i zajímavější kousky, než závěrečné titulky – např. naprosto fenomenální The Launch, kterou jsem si moc přál slyšet, a jejíž některé motivy inspirovaly mnohé další skladatele o desítky let později napříč žánry. Tak snad někdy příště. Před závěrem pak zazněla skladby z Titanicu – konkrétně Take her to the sea, Mr. Murdoch, která je etalonem celého tohoto filmu a už několikrát ověřený chlapecký sbor Bonifantes ji dodal potřebnou atmosféru. Úplný závěr poté patřil kompozici témat z Avatara, kde se opět vyřádil hlavně sbor, bez kterého by to prostě nemohlo být ono. Ač mám k soundtracku Avataru pro jeho značnou nepůvodnost hudebních témat (znáte Troju? 🙂 své výhrady, není pochyb o tom, že to byla rozhodně asi nejlepší možná tečka za koncertní poctou pro jejího autora. Celkově skvělý a emotivní koncert dirigoval Marek Šedivý.

Star Wars

V listopadu jsem navštívil další úzce zaměřený koncert, tentokrát na hudbu z filmového světa Star Wars, jehož sága čítá tolik různých filmů a skladeb, že se z nich dalo opět bez problémů vybrat na celý samostatný koncert. Jednotlivými skladbami se zde vyjímečně nebudu zabývat, protože koncert fungoval hlavně jako celek a dokázal, že autor hudby, legenda světového významu a můj skladatelský top oblíbenec John Williams je schopný zachovat po dlouhé dekády duši původních skladeb a zároveň k nim stále pro další a další filmy přidávat drobné třešničky navíc, díky kterým je hudba pokaždé stejná, jak filmový fanoušek této ságy samozřejmě vyžaduje, ale také obměněná, a troufám si říci i vylepšená. Jediné, co mi zážitek z koncertu trochu zkazilo byl fakt, že víceméně všemi koncertními kompozicemi hraných písní se neustále až téměř do zblbnutí opakovalo hlavní téma – a stále rychleji a rychleji hrané, natvrdo vkládané do ostatních písní. Je to samozřejmě to hlavní z celých Hvězdných válek, ale moc nerozumím tomu, proč bylo nutné jím protkávat i naprosto všechny ostatní skladby, které jsou často tempem i celkovou náladou od hlavního téma naprosto odlišné. Tohle působilo opravdu hodně násilně a obzvláště v druhé polovině koncertu to začalo být už tolik ohrané, až se to opravdu nepříjemně dotěrným a otravným. Jinak to ale samozřejmě jako vždy, za dirigování Josefa Kurfiřta, byl perfektní večerní zážitek. Dirigoval Jan Kučera.

Fantasy

Do třetice všeho dobrého, program Fantasy, který osobně považuji za “královskou disciplínu” tohoto tělesa, přišel jako krásný vánoční dárek 21. prosince a za sebe musím říci, že se mi ze všech absolvovaných koncertů Filmové filharmonie, kterých bylo s tímto celkem už 8, líbil asi absolutně nejvíce. Skvěle vyladěný program, od pozvolného začátku s melodiemi z Kráska a zvíře a Jak vycvičit draka 2, přes obvyklé klenoty z Faunova labyrintu, Temného krystalu a Letopisů Narnie, až po skvostně vyladěné kompozice ze světa Harryho Pottera, Pána prstenů, Hry o trůny a Pirátů z Karibiku. Příjemným žánrovým a repertoárním osvěžením tělesa pak byly temné skladby z Mumie a mohutné výpravné melodie z Barbar Conan. Proč takhle rychlý výčet skladeb bez podrobného hodnocení? Přiznám se, že se mi už pomalu začíná zajídat psát kolem Filmharmonie stále to samé dokola – je to na naši malou zemi opravdu neobvykle skvěle sehraný plnohodnotný symfonický orchestr, který už nedělá žádné velké chyby a kvalita přednesu se ustálila na výtečných laťkách. Hra o Trůny byla navíc od posledně značně vylepšena mimo jiné o písničku Deště Kastameru, což je za mě naprostý top strop. Menší nevýhodou byl potom možná až příliš “násilný” doprovod akustickou kytarou, která celé kompozici naprosto zbytečně a bez předlohové nutnosti vtíravě dominovala. To byla ale jen subjektivní drobnost, potvrzující objektivní vyzrálost orchestru. Přidejte k tomu navíc 2 roky covidového kulturního sucha, plnohodnotný pěvecký sbor, který pozvedá atmosféru nástrojového tělesa o třídu výše, a v samotném závěru i neskutečně znějící i vypadající varhany pražského Rudolfina a povězte mi, jak lépe lze strávit téměř předvánoční večer.

Celkový pohled

Dohnání kulturních restů covidové doby nemohlo začít lépe. Po téměř 2 letech jsem se třikrát, jen s krátkými přestávkami, vrátil do Rudolfina a užil si kultury s profesionálními umělci až do sytosti. Díky celému produkčnímu týmu, včetně vedení orchestru, že je tahle velkolepost u nás vůbec možná a zůstávám věrným fandou! Co chybí k dokonalosti? Možná jen návrat, nebo sem tam zahostování mého oblíbeného dirigenta Chuhei Iwasakiho, se kterým jsem se kdysi na dálku rád sem tam “pošpičkoval,” a který dával orchestru nezaměnitelnou chemii a dynamiku. Ano, to bych si přál.

Uděluji 90%

Napsat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna.