Filmová filharmonie – Games (Rudolfinum 2022)
Na koncertech Filmharmonie už jsem za poslední léta jako doma, a přestože mě aktuálně předchozí koncerty ve stylu valentýnském a westernovém tematicky nezlákaly, ten videoherní jsem si naopak nemohl nechat ujít.
Už při prvních náznacích o programu na sociálních sítích jsem si byl jist, že tenhle večer bude něčím vyjímečným, a to i na poměry Filmharmonie – a nemýlil jsem se! Po rozjezdu kompozice z Age of Mythology, které mne sice v mládí minulo, avšak hudební zážitek to nijak nepoškodilo, přišla hned z kraje pecka z největších – Menu theme a skladba z města Pevnost – obojí z pro mě naprosto nejoblíbenější videohry Heroes of Might and Magic III u tónů z níž jsem se doslova tetelil blahem a kombinoval to s přihlouplým nostalgickým úsměvem. Jako bych se vrátil od 20 let dříve! Tenkrát by mě nikdy nenapadlo, že tyhle tóny, které znali jen ti nejtrapnější počítačoví blázni (mezi níž jsem hrdě patřil a patřím) jednou uslyším v úžasných prostorech pražského Rudolfina, kde je ocením naživo spolu s tisícovkou dalších.
Pokračování bylo o poznání temnější, když se ze smyčců z největších basů začaly linout hrdelní tóny z Diabla II, které také bývalo kdysi moji další srdeční záležitostí. Následovaly melodie z Mafia II a World of Tanks, které vygradovaly závěr první části před přestávkou. Tanky už jsou na mě příliš moderní záležitost, jakým až na vyjímky příliš neholduji, ale hudba z nich je neméně atmosferická a osobitá, jako všechny ostatní, které v první půli zazněly.
Druhá půle mě hned z kraje doslova srazila ze židle – Stronghold! Další, jak už všichni dobře tušíte, má srdcovka z největších. Slyšet ji naživo… no však už víte. Následovaly Gothic 3, The Elder Scrolls, které, ač jsem je také nikdy nehrál, dobře znám, a hudba z nich byla, budu se už trochu opakovat, zkrátka skvělá. Pak přišel pro mne další z mnoha vrcholů večera – Kingdome Come: Deliverance – ta je sice z představených videoher jednou z nejmodernějších, ale tuhle českou perlu jsem si před několika málo lety ujít nenechal a fenomenální skladby z jejího prostředí, které složil Jan Valta díky buldočí snaze Daniela Vávry (oba přítomni v hledišti) mě ke všem ostatním pozitivním pocitům naplnila ještě neskutečnou hrdostí a vděčností jejich směrem, že něco takového u nás vzniklo.
Potom opět přituhlo. Skladby ze světa God of War vrátily atmosféru směrem k předešlému Diablu, avšak nebudeme si nic nalhávat, v tomto případě mnohem epičtěji. Zde se sluší zmínit také pěvecký sbor Lenky Dandové, jež po většinu času orchestr rovnocenně doprovázel, a bez kterého by zážitek ze skladeb byl nejspíše skutečně maximálně poloviční.
A nakonec, když už se zdálo, že není čím více překvapit, přišel za mne už asi dvacátý, ale ten opravdu největší vrchol večera. Epické, nabíjející, vzletné a dechberoucí Sogno Di Volare z poslední Civilizace, která je jak už všichni dobře tuší, moji srdeční záležitostí. A obzvláště tahle skladba, jenž je za mne absolutním vrcholem hudební tvorby z oblasti videoher, ač je nutné zmínit, že ani tóny, ani text nejsou tak úplně původní. Přesto však výtečně skloubené do něčeho, co musí být božským vyjádřením videoherní hudby jako takové! Tahle skladba nejspíše také byla do programu zařazena poté, co jsem ji před časem orchestru směle navrhnul. Možná, že by přišla i bez tohoto návrhu, kdo ví? Možná pan Lehár, coby ředitel tělesa? Každopádně, mé bez skurpulí přiznané mužské ego zůstane u první verze tohoto krátkého příběhu.
Mám dost. Jsem doslova hotovej! Filmharmonie mě tenhle večer dostala do kolen svým za mne nejlepším koncertem vůbec a že jsem jich pár již navštívil. Program prostě asi jen sotva mohl být lepší, provedení také, a moment! Ještě přídavek! Další Civilizace, další Mafie, a .. Mario Theme opět nemohlo chybět. Nejslavnější úvodní téma ze hry Super Mario Bros včetně podzemního motivu, doplňované zvuky ze hry, která je pro mě srdeční záležitostí… :)))
Ale teď vážně. Chce se mi brečet, protože tohle už byl skutečně úplný konec něčeho, co jsem nečekal, že by mohlo přijít. Konec večera pod vedením paní dirigentky Aleny Jelínkové, která tělesu vrátila zpět onen elán a onu živelnost, viditelnou i na pohled skrze dirigentský stupínek. Tu živelnost, kterou si pamatuji z časů Chuheie Iwasakiho, a která mi tolik chyběla. Konec večera, který poprvé v historii všech kulturních akcí, jenž jsem navštívil nemohu hodnotit jinak, než absolutně. Děkuji za něj! Děkuji za něj a za pocity, které to ve mě po celou dobu probouzelo! Díky, díky, díky! Jsem nadšený, jsem dojatý, a i nyní, po několika týdnech, co svůj zápisek s tlukotem srdce dopisuji, se ty pocity z naprosto jedinečného zážitku opět probouzí. A zase ten přihlouplý úsměv, uvidíme se zítra na Sci-Fi! 🙂
Uděluji 100%
