Ken Follet – Pilíře země

ken-follet-pilire-zemeMůj první historický román, který se nepyšní zároveň i nálepkou fantasy žánru. Kniha mi byla doporučena z více stran a tak jsem se díky mé oblibě středověkého období (ne, že bych v něm chtěl žít, a po přečtení tohoto románu už vůbec ne) pustil do čtení.

Příběh se točí kolem osudů několika postav v anglické kláštěrní vísce Kingsbridge, kde po mnoho let a generací vzniká nová katedrála, která má do Anglie přivést nový architektonický směr z Francie. Kolem její stavby se točí osudy klíčových postav jako převora, mistra stavitele a jeho rodiny a dalších obyvatel vesnice, až po místní hrabata a dokonce i hlavní postavy typu představitelů samotné anglické církve a králů.

Děj je poměrně intenzivně protkán hlavně stavitelskými reáliemi, které jsou sice citlivě přeloženy a podrobně vysvětleny, ale i tak se člověk bez pomoci strýčka Google z popisů mnoho nedozví a může si spíše představovat, jak tamější architektonická díla vypadají. Příběhy jednotlivých postav jsou popisovány velmi poutavě, většinou s myšlenkami právě vyprávěných postav, jak to v moderních příbězích často bývá. První polovina knihy je takovým pomalejším rozjezdem a intenzivním popisem míst, středověkých reálií a doby, ve které se děj odehrává, ale po převážení druhé poloviny knihy se děj začíná rozjíždět a jednotlivé kapitoly příběhu mezi sebou mají stále větší a větší časově rozestupy, které velmi často bývají delší, než 5 let. Díky tomu s hlavními postavami prožijete podstatnou část jejich života a můžete sledovat stavbu katedrály od počátku až ke konci, jelikož podobné stavby se stavěli několik desítek let.

Jak se kniha chýlí ke konci a děj stále více eskaluje, začínal jsem mít pocit skoro až přílišné kadence zvratů, které nebraly konce. Ne, že by byly až příliš vykonstruované, ale zkrátka jich na stále méně stránkách bylo stále více a člověk téměř neměl šanci vydechnout u nějakých výplňových kapitol. Řeknete si, že je to přeci dobře, ale přecijen přeskočení několika pětiletek během několika málo desítek stránek působí tak trochu hodně přerývaně a neuspořádaně. Po každém dalším zvratu v ději hlavních postav si říkáte, že tohle už vážně musí být konec a že se už nic nemůže stát a ejhle, zase se mýlíte a rovnováha kladných i záporných sil se opět převáží.

Autor se v Pilířích Země snaží vyhnout klasickému klišovitému dělení postav na vyloženě dobré a špatné, ale příliš se mu to nepovedlo, takže až na vyjímky a jeden podařený přerod kladné postavy do záporné máte poměrně jasnou představu kdo je klaďás a kdo je hajzlík. Celkově jsem ale velmi spokojen. Po několika knihách ze série Hra o trůny byla změna od velmi detailního popisování ke spíše více dějovému stylu poměrně příjemná a já se brzy chystám na volné pokračování tohoto výborného historického románu, který byl kupodivu sepsán člověkem, jenž drtivou většinu svého spisovatelského života věnoval detektivkám.

Uděluji 85%

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *