DOOM 2016

Pro milovníka tahových strategií, real-time strategií, budovatelských strategií, a vůbec vlastně strategií všeho druhu, který si na střílečky příliš nepotrpí, byl nový DOOM opravdu výzva. Ale jelikož jsem kromě milovníka strategií také milovník retra a reboot „DOOMa“ byl pro mne významnou událostí, jsem si ho nyní, o 4 roky později od vydání konečně zahrál.

Předpokládám, že pro člověka, který čte zhodnocení jakékoliv počítačové hry nemůže být značka DOOM neznámá, takže dnes s radostí vynechám základní popis a principy hry a půjdu rovnou na věc. Nebudu vám lhát, začátky byly opravdu krušné. Už od druhého levelu, kde se na člověka snesou více, než dva tři nepřátelé jediného druhu, které postřílet pro mne znamenalo mnoho zbrklých mačkání kláves a bláznivé střelby všude kolem, jsem měl trochu problém. Neméně náročná pro mne byla orientace na ne zrovna přehledné 3D mapě, bez které bych jen těžko našel nějaké skryté, nebo pro hru důležité předměty. Jelikož jsem to ale stále já, snažil jsem se poctivě vysbírat opravdu vše, co by mi budoucí levely jakkoliv usnadnilo, a až na jeden jediný kousek vylepšení zbroje se mi to nakonec podařilo.

S přibývajícími levely a hodinami před monitorem jsem si ale hru za snad i exponenciálně rostoucích skillů nakonec čím dál více užíval. Úvodní motání hlavy z frenetické akce ustoupilo, a pravá ruka si v kombinaci s levou začala počínat jako opravdový DOOM slayer, který nemá problém při náběhu do místnosti plné potvor vystřelit tři rakety z raketometu na vzdáleného démona kdesi vzadu, ještě před jejich dopadem vyskočit vysoko do vzduchu, přepnout na brokovnici, udělat z démona, kterého přeskakuje, fašírku, a těsně po dopadu vzít motorovou pilu a dokonat hattrik ve velkém krvavém stylu. Jak mi ta frenetická akce v aréně přešla do krve, začal jsem si ji v prostředních fázích hry poctivě užívat a řádit jako černá ruka.

Během toho jsem se učil pilovat „akrobacii“, střelbu od boku, osahávat si jednotlivé zbraně a jejich módy aby přesně ve chvíli, kdy jsem to tak akorát zmáknul, hra přišla s posledními třemi levely, které byly opravdovou výzvou. V arénách se na mě valily neskutečné vlny všech možných monster a démonů a nutily mé palebné zkušenosti používat na 110% a spolu s nimi taktizovat v podobě dobře naplánovaného užívání granátů, hologramů, BFG výstřelů a prasení s motorovou pilou, když už jsem se dostal opravdu do úzkých. Věřte, že stačí desetinka ze sekundy nepozornosti, a poměrně vydařená řežba může bez upozornění skončit okamžitou smrtí vaší postavy.

Audiovizuální stránka a ovládání

Já vím, že vám to bude připadat, že se opakuji, protože to říkám téměř v každém zápisku z nějaké hry – ale audiovizuální stránka je prostě perfektní. Asi si vybírám jen ty opravdu nejlepší, prověřené hry, nebo jsem nenáročný. Možná to bude někde na půl cesty. Každopádně, už jsem to říkal – DOOM z roku 2016 je nádherný! Úroveň textur okolí bývá sice recenzenty a hráči často kritizována, protože nedosahuje výšin, kde by se v roce 2016 kvalita textur a modelů mohla pohybovat, ale já tvrdím, že je ta úroveň naprosto přesně trefená účelu. Že objekty ve hře a terén nejsou ultra-detailní vůbec nevadí, protože i přes nižší úroveň detailu vypadají pořád skvěle, ale hlavně, šetří veledůležitý výkon grafické karty k tomu, abyste mohli řádit v 60 FPS a abyste si užili v co nejvyšší kvalitě občas až šílený počet najednou útočících démonů. A tam naopak začínají vizuální orgie, protože to, do jakého detailu démony a monstra autoři vyvedli je ohromující. A abyste si to mohli vychutnat co nejvíc a v klidu, tak si je při poctivém sbírání ukrytých figurek na herních mapách můžete v hlavním menu zobrazit v klidu, bez střelby, a s možností si démony a zbraně natáčet a přibližovat či oddalovat až do zblbnutí. Při těchto prohlídkách opravdu doceníte fantazii a smysl pro detail, který vývojářům a v tomto případě hlavně grafikům, opravdu nechyběl.

Třešničkou na dortu jsou potom povedené animace, jako např. glory kill – to je nespočet různých fyzických útoků beze zbraně nablízko, které svým zbraní oslabeným nepřátelům můžete provést a které jsou, jak to správně vystihnout – maximálně brutální a uspokojující. Stejně pěkného zpracování se dočkaly i drobnosti, jako když si DOOM Slayer poprvé v příběhu nasadí helmu, vytahuje se na plošinu po příliš krátkém skoku, nebo z padlých vojáků získává cenné upgrady pro svůj pohled. Vše kolem postavy se hýbe a je skutečné, nepřipadáte si, že věci z mapy pouze instantně importujete kamsi do neviditelného batohu, nebo máte neviditelné ruce či nohy. Ve skutečnosti máte, ale hra vás naplní důvěrou v to, že ne, že tam prostě jsou.

Ovládání je neméně podařené, je to tak nějak jak byste u skákací střílečky čekali + několik milých bonbónků, které z původních dvou dílů DOOMu rozhodně neznáme. Pokud chcete během krušné přestřelky alespoň chvilku klidu, vyvoláte si tlačítkem výběr zbraní, který i na PC zůstává v designu kloboučkového ovládání z konzolových gamepadů a mezi jednotlivými zbraněmi si volíte myší. Kouzlo je v tom, že se během vyvolaného vybírání zpomalí okolní čas, a vy tak máte o několik alespoň desetinek sekundy času navíc, než nabídku výběru zbraně zase necháte zaniknout do pozadí a děj se vrátí do svého běžného zběsilého tempa. A i když to zní banálně, věřte, že za tyhle získané desetinky až půlsekundy budete rádi. Perfektně totiž nahrazují nutnost sem tam hru přerušit skokem do menu a „vydýchat“.

Dokonale vyváženou grafiku a příjemné ovládání už jen završuje masakrální soundtrack, který vám v žilách dokáže uvařit krev, i když zrovna není žádný démon na blízku. A když se pustíte do lítého boje, metalové songy začnou opravdu lítat – aniž by se opakovaly. Pro každý level jiná muzika. Podobná, ale přesto jiná a originálně zkomponovaná. Vřele doporučuji si pořídit Original Game Soundtrack, který je mixem vyprávěného příběhu a muziky ze hry. Garantuji, že při jeho poslechu se budete cítit stejně všemocní, jako samotný DOOM Slayer.

Zbraňový systém

Jestli DOOM někdy byl a stále je ještě o něčem stejně zásadním jako o démonech, pak jsou to zbraně, kterými démony cupujete na kousky. A i na těch se jak jinak, než dle očekávání vyblbnete. Nejen, že arzenál zůstal velmi věrný původním hrám, tedy od drobných pistolek, přes brokovnice a kulomety, až po ultramocné BFG (pro neznalé: BIG FUCKING GUN), ale každá ze zbraní má navíc dva různé módy, které ji mohou vylepšit. Ty získáte během hraní, kdy sem tam narazíte na dron, jenž obsahuje důležité součástky. Dron roztřískáte, vypleníte a zvolíte si, jaké vylepšení k jaké zbrani vám přinese. No a čím více pak daný mód zbraně (třeba mód statické dvouhlavňové rotační věže z kulometu, nebo automaticky naváděné rakety pro RPG) používáte a získáváte s ním bojové zkušenosti, se vám odemykají další možnosti a technologie, jak daný mód ještě více zesílit. Tak akorát, aby systém nebyl složitý, ale dostatečně důležitý na to, aby vás bavilo zbraně vylepšovat a skryté technologie na mapě k nim hledat.

To samé potom platí i pro vaši zbroj, nebo chete-li, DOOM Slayerův oblek. Nejenže na mapě nacházíte energetická jádra, která dle výběru vylepšují buď maximální hodnotu zdraví, či brnění, ale můžete jimi také zvýšit kapacitu střeliva, které unesete. Nebudu chodit kolem horké kaše, zatraceně hodně se hodí všechna tahle vylepšení mít a věřte mi, že během hraní nechcete přijít ani o jedno jediné energetické jádro. Dále pak můžete z mrtvol ostatních vojáků (většinou také dobře skrytých) vytahovat jejich energetické zdroje ze zbrojí a tím si aktivovat mnoho nových funkcí té své, jako např. automatické zobrazení skrytých věcí na mapě, nebo větší odolnost proti blízkým výbuchům. Možností je poměrně dost, a aby jich nebylo málo, ještě k tomu se různě po mapě objevují brány do tzv. runových výzev – kupříkladu zabití 20 impů brokovnicí během 1 minuty. Splněním těchto výzev pak získáte různé runy, z nichž až tři můžete aktivovat a užívat si jejich dalších výhod do hry.

Zní to vlastně docela složitě, ale opak je pravdou. Systém vylepšování zbraní, obleku, a runových schopností je dostatečně jednoduchý a přehledný, aby vás neotravoval, ale dostatečně pěkný a ve hře skutečně pomáhající na to, abyste se mu chtěli věnovat a svému zabijákovi démonů toho všeho maximálně dopřát. Je totiž zatracený rozdíl, pokud se finální bitvy zúčastníte se 100 body zdraví, 100 body brnění a sto body nábojů a s minimem zvláštních schopností, nebo když na démonickou hordu vtrhnete s dvojnásobkem toho všeho plus něčím dalším navíc.

Příběh

Tak a teď. Určitě jste napříč internetem četli, jak DOOM nemá příběh, ale že to nevadí, protože žádný nepotřebuje, a že se to celé dá dohrát poměrně v klidu za 6 hodin, a další podobnou řádku kydů a hovadin. Hrajete hru, abyste se mohli pochlubit, za jak dlouho uvidíte titulky, nebo si ji chcete užít? Pokud patříte do první skupiny, nemáme si spolu co říct. Pokud ale do té druhé, která hraje pro zážitek z hraní, nemusíte se bát. DOOM příběh má. Má příběh a tvoří si kolem sebe i slušné lore (folklór, svět, učení, tradici, atp… vyberte si jaký chcete překlad), které není zas tak moc ukryté, stačí se nesnažit za každou cenu hru pokořit za jeden večer. Na mapě totiž kromě všeho již výše zmíněného můžete sem tam narazit také na jekési „datové balíčky,“ které vám v menu odemknou nové listy příběhu jako takového, nebo třeba záznamy do encyklopedie monster, zbraní, ale také třeba i jednotlivých map či důležitých postav, včetně samotného DOOM Slayera. Kde se vlastně vzal? Kdo to vlastně je? Pokud si tedy poctivě tyto záznamy sbíráte a pročítáte, tak po dohrání hry zjistíte, že v ovládacím menu máte kromě mapy, vylepšené zbroje, zbraní a runových slotů také ještě dosti obsáhlou encyklopedii snad všeho, co chcete o DOOMu vědět. A opět geniálně vyvážené – není toho moc, aby vás to nudilo, ale není toho ani málo, aby hláška, že DOOM nemá příběh, byla opodstatněná. Stačí se koukat kolem sebe a kromě frenetických a krvavých bitev můžete pro zklidnění objevovat mnohem více z pozadí světa Pekla, než se na první povrchní pohled může zdát.

Hra opravdu není nijak zvlášť dlouhá, ale pokud se ji opravdu věnujete, chcete najít co nejvíce možných upgradů a skládáte střípky lore, tak s ní zcela klidně stejně jako já vydržíte i 30 hodin pouze v kampani pro jednoho hráče. A jste-li ten typ, můžete přejít rovnou do multiplayeru, kde na vás jistě čekají další desítky hodin zábavy.

Verdikt

Tohle měla být původně krátká recenze. DOOM není zbytečně obsáhlou hrou, neobsahuje miliardy možností ve kterých se nevyznáte, a jeho hraní je velmi přímočaré. Ale je to právě ta geniální vyváženost, co mě nakonec přirozeně „přinutilo“ napsat tolik odstavců, kolik jsem původně chtěl vět. DOOM je klenotem díky své vyváženosti v absolutně všech stránkách, které hra může mít. Má ideální grafickou podobu, kterou u takové hry chcete, aby byla u terénu dostatečně, i když ne přehnaně detailní, u monster naopak detailní poměrně značně, a výsledkem tohoto kompromisu je super plynulý běh i na slabších sestavách. Má nářezový soundtrack, který vás zvedne ze židle. Má absolutně, ale opravdu absolutně přesně tolik možností v technologickém „stromu,“ kolik je třeba, abyste je skutečně chtěli získat, ale nezačalo vás to nudit, a zcela stejnou porci příběhu a záznamů o všem kolem příběhu v encyklopedii. DOOM je opravdu brilantně vybroušeným klenotem, který tuhle videoherní klasiku dává na stříbrném podnose novým mladým hráčům, a zároveň nostalgicky pomrkává… ne, doslova se vrhá do náruče nám, již starším milovníkům retra a nostalgie.

DOOM 2016 je prostě nářez!

Uděluji 95%