Opera – Arrigo Boito: Mefistofelés (Státní opera 2016)
Aby toho kulturního obohacení napříč různými žánry nebylo málo, musel jsem se coby věrný metalový fanoušek po několika koncertech klasické hudby vypravit ještě na operu a navštívit další nádherné jeviště, které má Praha pro své vysoké kulturní zážitky k dispozici. Bohužel, a to jsem zjistil až pozdě, klasická opera Mefistofelés je opravdu na dlouhé hony vzdálena tomu, s čím by měl neznalec tohoto žánru začínat.
Jedná se o zpracování příběhu Fausta, který upsal svou duši ďáblu – bohužel s tím nejvyšším podílem náboženství a opěvování lásky, který se do jednoho „příběhu“ vůbec může nacpat. Já si to prostě neodpustím… fuj!
Konflikt mezi nebeským dobrem a ďábelským zlem byl vždycky pro lidi zvláštním způsobem lákající a to i pro ateisticky smýšlející masy, včetně mě. Pokud se to ovšem podá ve stejném stylu, ve kterém to podal autor Arrigo Boito, je to vhodné tak maximálně pro úzký okruh věřících, přičemž zbytek bude opět stejně jako já, znechucen a otráven. Spojte si tedy poctivý křesťanský příběh s naprosto chudou a nudnou výpravou, kulisami z 12 kusů stejného, ničím neozdobeného plechu, několika vozíčky s mrtvolkami novorozenců a máte výsledek. A samozřejmně ještě necelistvý, smysl postrádající a nevysvětlený příběh, který ovšem asi k opeře běžně patří. Znovu fuj!
Jediné, co mě udrželo vzhůru a odradilo od odchodu po první, zdaleka nejlepší třetině, byl pohled z balkonu na sehraný orchestr a samozřejmě kvalitní pěvecké výkony, jak italských a českých sólistů, tak sboru. Suma sumárum, já netvrdím, že Mefistofelés je špatná opera – na to opravdu nemám ani tu nejmenší kvalifikaci, ale mohu tvrdit to, na čem mi v tomto zápisníku záleží nejvíc, oproštěné od jakékoliv nutné objektivity – mě se to zkrátka ani trochu nelíbilo.
Uděluji 20%
