Sonata Arctica – Silence

Po mém procitnutí ohledně skvělého melodického nářezu od této finské kapely už uběhl nějaký ten čas a já se pustil do jejich druhého počinu zvaného Silence. Od prvního alba má už po prvním poslechu rozhodně lépe vyladěný zvuk a celkovou produkci, takže jak je na tom kvalita samotné hudby?

Po samolibém, ale pěkném a vtipném intru se album rozjede songem Weballergy v příjemně speedovém rytmu tak, jak to mám rád. Po něm přichází tři další počiny, které si ani po stém přehrání alba nevybavím – podle mě totální a příkladná vata. Po nich zase pro změnu trojice slušných songů, které nenadchnou, ale ani neurazí a teprve poté se Sonata Arctica probouzí tak, jak si ji pamatuji z jejich debutu. Sing In Silence je nádherná pochodová rytmika, Revontulet… ehm.. no… prostě originální tvorba ze které přímo čiší Sonata po prvním poslechu a po této chuťovce přichází na řadu jedno z nesmrtelných veleděl a sice Tallulah, píseň, která je zosobněním severských melancholických balad, jež tolik miluji a umím si až děsivě vychutnat 🙂 . Jediný další, kdo tohle umí jsou moji baladoví oblíbenci z germánckých krajů Axel Rudi Pell.

Po dlouhé a nádherné melancholii přichází rázné probuzení ve formě Wolf & Rawen, která vypálí jako stará dobrá Blank File z předchozího alba a div, že jí chlapci zvládají táhnout. Na závěr přichází bezmála dvanáctiminutový epos The Power Of One, při němž už jen spokojeně doposloucháte kolotočové střídání skvělých rytmů a riffů, které se jinam nevešly, a konstatujete, že Sonata má opravdu jedinečný a nenapodobitelný styl, který prostě a jednoduše chcete příště slyšet znovu. Ale nepřijde to zadarmo, tenhle kousek musíte poslouchat nějakou tu chvíli, než jeho krásu a kouzla dokážete objevit. Mě to trvalo asi více než dvě desítky poslechů, ze kterých už jsem pomalu začínal šílet. Až na anonymní střední část alba tedy vše naprosto ok, těším se zase příště! Není to sice Ecliptica, ale je to velmi poslouchatelné!

Uděluji 75%