Axel Rudi Pell – The Masquerade Ball

axel-rudi-pell-masquerade-ball

Píše se rok 2000 a moji favorité vydávají album s přeloženým titulem Maškarní Bál. Prosím nahoďte masky! Pokud tak nestihnete učinit během hutného intra, garantuji vám, že během následující smršti s počátkem Earls of Black to již nedotáhnete. Úvodní rify vás strhnou do kolen a zvedat se budete zatraceně těžko!

Johnny zraje jako víno, o tom není pochyb. Jeho hlas ušel od posledního alba pekelný kus cesty a zde vám předvede, co doopravdy umí. Navíc se ke kapele přidává doslova šílená mlátička, před kterou si žádná bicí souprava nemůže být jistá, bubeník Mike Teranna. A Axel? Skvělý jako vždy se svými jednoduchými a zatraceně chytrými rify. Kapela je na dlouhá léta kompletní, tato sestava se až do nešťastného roku 2013 nezmění.

Co vyzdvihnout na stupně vítězů této desky? Rozhodně již výše zmiňovaný vypalovák Earls of Black k němuž patří až neskutečně plouživé klenoty celé Axelovy tvorby. The Masquerade Ball, The Line a The Temple of The Holy, se kterými se vrátíte na úžasnou plavbu z minulého alba, ovšem do ještě větších a úžasnějších hlubin. Tyto balady jsou zkrátka nepřekonatelné a člověk se k nim musí stále vracet. Jejich důmyslnou hloubkou se je nebojím přirovnat snad ani ke skladbám typu Trinity od mistra Tima Tolkkiho v podání Revolution Renaissance. Kdo neslyšel, nepochopí.

Ani ostatní kousky rozhodně nejsou k zahození, melancholické baladování občas rozčísnou rytmické rychlovky, jako třeba Tear Down The Walls, nebo Hot Wheels, které vás nakopnou jako bejček v období říje, ať už zadnici vystrkujete z jakéhokoliv důvodu.

Extra hodnocení si zaslouží již jednou zmíněná balada The Line, která patří k tomu nejlepšímu, co jsem kdy v metalové hudbě slyšel. Tohle prostě musí slyšet každý, nehledě na tom, zda holduje metalu, country, popu, nebo i mnou opovrhovanému hip-hopu či rapu. Další úžasnou vlastností téhle skladby je mimo jiné i to, že nechá postupně vyniknout všechny členy kapely, od Axela a Johnnyho, přes Mika u bicích, až po baskytaristu Volkera Krawczaka a klávesistu Ferdyho Doernberga. Tohle se zkrátka musí prožít.

Už stačí zmínit jen závěrečnou skladbu July Morning, která na nás vlítne v doslova infarktovém tempu jen proto, aby ihned dupla na záchrannou brzdu a důstojně se s námi za celé album ve zdraví rozloučila. Jak celou desku shrnout? Skoro by se dalo říci, co dílo to klenot. A tak tedy nezbývá, než za klenot označit i celek jako takový, no ne?

Uděluji 90%

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *