Axel Rudi Pell – Kings And Queens

Vážení přátelé, je to tady! Na recenzi této desky jsem se těšil doslova jako malý kluk na svou první kuličkovku. Proč vlastně? Tohle ja ta deska, která mě přivedla k metalu. První metalové album, jež jsem díky svému otci slyšel, a díky kterému jsem byl osvobozen z nudné a komerční propasti současné pop-music a našel se v nekonečné kráse, rozmanitosti, a dynamičnosti metalového světa. Může tohle vůbec skončit jinak než subjektivní chválou, superlativy, a nezaslouženými hodnoceními? Inu – může i nemůže. Může proto, že to chválou a superlativy vskutku skončí a nemůže proto, že to rozhodně nebude chvála nezasloužená.

Králové a Královny jsou tady! Připlouvají k bráně na pomalé lodi pohupující se na vlnách klasického, axelovsky hutného intra zvaného Gate jenom proto, aby byli následováni prvotřídním infarktovým vypalovákem, při kterém musel Mike Teranna rozmlátit svoji královskou bicí sestavu na kurde-cimpr-campr! Sám Axel se v této skladbě rozhodne zlikvidovat spekulace tvrdící, že jeho prsty a kytara zkrátka neumí nic než temné a těžké rytmické pasáže sólem, které vše spolehlivě vyvrátí.

Následuje skladba Cold Heaven, jejíž úvodní kytarová pasáž u mě při určité úrovni hlasitosti a zvýraznění subwooferových frekvencí dodnes navozuje pocity, které snad nemůže navodit ani ženská blízkost. Tyto tóny dokonce patří mezi pár osamocených rytmů, které jsem se sám dokázal naučit během svého zápalu do elektrické kytary.

Strong as a Rock poněkud zpomalí ve jménu snahy o zabránění infarktu myokardu, ale rozhodně vám nedovolí úplně vychladnout, když vám do ucha křičí pasáže o síle jako skála. Po té přijde na řadu písnička Forever Angel, která má být vyprávěním pro notoricky známý motorkářský gang.

Po několika minutách poklidných téměř-balad přilétají na scénu samotné Legie Pekla, aby trochu zrychlily tempo. Legions of Hell patří mezi typické těžkopádné skladby se silným rytmickým podtextem. I přesto se však jedná o asi nejslabší článek alba, přestože rozhodně není vůbec špatný. Po něm uslyšíte počin s názvem Only The Strong Will Survive, který si rozhodně zapamatujete, hlavně díky super-chytlavému kytarovému doprovodu, které Axel prostě umí.

Závěr alba je postaven jak jinak než na třech pomalejších skladbách. Ničím nepřekvapující Sailing Away, Take The Crown se skvělým začátkem a občasnými super momenty, ale jinak také nepřinášející nic extra, a nakonec Sea of Evil, která baladicky zakončuje celé album.

Chtěl jsem :(. Opravdu moc jsem chtěl, aby tohle album bylo vyjímečné. A pro mě samozřejmě navždy bude, ale mám li alespoň na závěr říci objektivní pravdu, na vyjímečnou devadesátku to zkrátka není. Písničky jsou sice skvělé, výborně k sobě ladí, ale aby z toho byl opravdový majstrštych, chybí mi tam více skladeb typu úvodní Flyin High, které vás chtě nechtě zvednou ze židle. Je to celé zkrátka krásné, ale až přespříliš pomalé a natáhnuté.

Pro mě Kings And Queens navždy zůstanou tou deskou, ale nyní musím reálně hodnotit.

Uděluji 80%