Axel Rudi Pell – Into The Storm

Axel Rudi Pell je bezesporu úžasný muzikant, stejně jako jeho stejnojmenná kapela, které těsně před albem Into The Storm vyměnila bubeníka. Mike Terrana se s Axelem v dobrém rozešel, protože jeho časová vytíženost na dalších projektech už nebyla déle kombinovatelná s učinkováním v Axlově bandě, která balancuje na hranici svých sil.

Říkáte si, jak může kapela složená ze švýcarsky přesného kytaristy, zpěváka o rozsahu a šoumenství Fredieho Mercuryho a s energickou mlátičkou za bicími na takové hranici balancovat? Zcela jednoduše – stačí přestat se vyvíjet. A to už se téhle grupě bohužel podařilo před několika alby a Into The Storm není vyjímkou. Je to zkrátka jako vždy. Je to super, je to poslouchatelné a prošpikované úžasnými baladami, které by si měl Axel nechat patentovat, a také oslazené skvělými covery. Ale tentokrát už i mě začíná urputně zlobit, že je to pořád to samé. Dlouho dobu jsem tento přístup kapely hájil, neboť její ortodoxní fanoušci (kterým stále ještě jsem i já) přesně tohle chtějí.

Nechápejte mě špatně, Into The Storm je album na špičkové úrovni s perfektní novou baladou When Truth Hurts a podobně laděným coverem Hey Hey My My, a také s klasickými vypalováky, které už Mika Terannu zkrátka přestaly bavit, čemuž se absolutně nelze divit, protože se jednalo o obrovské plýtvání jeho schopnostmi. Další zmínitelnou skladbou alba je zavírák Way To Mandalay – a zde to přichází. Jedná se opět o cover. A když jsou dvě nejlepší písničky celého alba covery, tak něco zatraceně nehraje.

Dávám Axelovi poslední šanci. Poslední šanci natočit něco alespoň trochu nového, než mě jeho alba definitivně přestanou bavit a přestanu se považovat za jeho skalního fanouška. Přes všechno, co jsem nyní řekl, je Into The Storm skvělý a poslouchatelný počin. Prostě jen máte pocit, že jste jej slyšeli už stokrát předtím.

Uděluji 70%