Bitevní loď

Bitevní loď se v roce 2012 přiřítila do kin s obrovským očekáváním, masivním marketingem a s vlnou natěšení, která by se dala krájet. A stejně tak intenzivně byla po zhlédnutí většina prskajících a popcorn rozšlapávajících diváků zklamaná a rozladěná. Nicméně, většina je většina. Jak to ale vidím já?

Film dostal přes dvě hodiny prostoru a vláčný předlouhý úvod, který z tohoto prostoru ukrojil dost podstatnou část. Pak se to ale všechno rozjede, a za zvuku bitevní vřavy a vlajících amerických vlajek se do sebe mohou zástupci námořnictva a zákeřní emzáci pustit ve velkém stylu. A když říkám velkém, myslím zatraceně velkém! Obraz je vypiplaný k naprosté dokonalosti a přes to, že speciálních efektů je mnoho, jsou v porovnání například s dalším post-procesingovým megafilmem Hobit o třídu výše. Mimozemské lodě hbitě poskakující po mořské hladině pálící nejrůznější druhy zbraní proti prakticky bezbranným americkým a japonským torpédoborcům vypadají prostě úžasně a vymazleně. Děj a reálnost akčních scén jsou sice bolestivě špatné, ale když pak v závěru filmu přichází na scénu 70 let stará bitevní loď plná analogových technologií a válečných veteránů, probouzející se za tónů legendárních pecek od AC/DC, srdce filmového fanouška nemá jinou možnost než plesat radostí i přes to, že to celé, co se ve filmu děje nedává ani za mák smysl.

Tohle ale není film s dokonalým příběhem, ani uvěřitelnou akcí. Bitevní loď je 3 roky starý naprosto ukázkový popcorňák. Pokud bych hodnotil tohle jedno jediné kritérium, tedy jak moc je film popcornový, Battleship by s naprostým přehledem porazila všechny Pány prstenů, Hobity, Avatary a kdo ví co všecko. Tohle, ale opravdu jen a pouze tohle je pro mě popcornový král, který si budu zas a znovu pouštět vždy, když si budu chtít užít dokonale zpracovaný obraz, kinosálový zvuk a naprosto nenáročnou pohodičku před televizí.

Uděluji 80%