Koncert: ZZ Top, Kiss – Praha 2019 (End of the Road World Tour)

V polovině června se Praze a okolí naskytla zvláštní a velmi neodolatelná příležitost. Do pražského stadionu v Edenu (ano, vím, že je to Sinobo Stadium a nezajímá mě to) totiž dorazily hned dvě rockové legendy, jejichž koncert už možná nikdy nemusí být příležitost si užít.

Jako předskokani obou slavných uskupení přišli čeští BSP, na které jsem se také docela těšil. Kapela kolem Kamila Střihavky toho nemá na kontě mnoho, zato však pár notoricky známých kousků typu Když se snáší déšť, Holka čapni draka, či Země vzdálená, díky kterým jsou naprosto ideální kandidáti na rychlý rozjezd koncertu, na seznamu již mají. Nic více od nich vzhledem ke kratší časové dotaci, odpoledním hodinám a minimální možnosti využít velikou stage nikdo nemohl čekat, a nic více, ale ani méně jsme skutečně nedostali. Za mě skvělý rozjezd s charismatickými vokály i řízně naladěnou kytarou.

ZZ Top

Po skvěle zvoleném úvodu dorazilo trio ZZ Top, které jak všichni dobře víme, tvoří jednu z nejdéle hrajících rockových kapel ve stále stejné sestavě. Tohle trio už to spolu táhne 50 let a právě k této příležitosti se ukázali i v Praze coby předskokani velkolepé show od KISS, čímž bylo dosaženo velmi neobvyklého, zato však výrazného kontrastu, který opět skvěle zapadl do celého večera. ZZ Top na svých koncertech nepořádají žádné opulentní show ani žádné světelné velkoleposti a vystačí si s pěkně vyvedenými skromnými rekvizitami, které většinou připomínají jejich milovanou Ameriku a benzinem nasáklé road tripy. Během tohoto koncertu to nebylo jinak a největší akce, kterou jsme u těchto legend spatřili, byli jejich typické rozvážné, zato však synchronizované úkroky obou vousatých muzikantů na strunách, které s blížícím se koncem měnili jak se říká „ostošest“.

Jejich playlist byl pro mě osobně naprostou novinkou, protože živé vystoupení těchto dědků jsem viděl prvně a přiznám se, že až na vyjímky nejsem příliš obeznámen ani s jejich tvorbou. Zazněly však typické vypalováky, které zná asi každý rockový fanda, i kdyby ZZ Top pro něj byl jen neznámý nápis. Slyšeli jsme mimojiné Gimme All Your Lovin‘, Sharp Dressed Man nebo La Grange v přídavku. Pak také ještě trochu nečekaný cover Elvise Presleyho v druhém přídavku s titulem Jailhouse Rock, ale proč ne. Co jsme naopak neslyšeli a co mě trochu mrzelo, byla také hitovka Viva Las Vegas, nicméně chápu, že zaznít nemůže zdaleka vše.

Vystoupení ZZ Top jsem si moc užil, bylo to něco úplně jiného, než běžně navštěvuji a troufám si tvrdit, že to patří k základnímu rockovému vzdělání, které jsem si rád doplnil.

Uděluji 70%

KISS

Po prvních dvou kratších vystoupeních už se na pódium přiřítili typicky namaskovaní Paul Stanley, Gene Simmons a spol., aby za doprovodu opulentní show představili legendární KISS, což je také zážitek, který si v rámci svého vzdělání jistě jednou rád dopřeji. A to asi i kdyby kapela nedodržela slovo a nakonec i po tomto tour ještě někdy zakoncertovala. Hudba KISS mě až na tři čtyři hitovky vcelku minula, a zde se musím přidat k početnému listu lidí, kteří tvrdí (ať již souhlasíte, či ne), že KISS hudebně až na tyto osamocené kousky nemají příliš co nabídnout.

Koncerty vyprodávají nejspíš hlavně proto, že své hity vždy poctivě zahrají a k nim přidají i pořádnou dávku ohnivé a mnohých dalších show, včetně svého maskování, kterým prosluli, a díky kterému si udělali takové jméno, jaké mají. Všechno to dohromady zkrátka utvořilo funkční a marketingově extrémně úspěšný celek, nicméně pod vším tím pozlátkem se skrývá poměrně nezáživná a mělká hudební záležitost, která když nehoří, nevybuchuje a nepoletuje po pódiu za použití nejrůznějších triků, není nic víc než šedou nudou. Možná by se těch lepších songů našlo i více, netvrdím a neobaluji to striktně na 5, ale na to, jak dlouhou za sebou tihle kluci mají dráhu by člověk čekal možná trochu více. Marně však.

A přesně to se projevilo i na koncertu. Diváci se sice jakš-takš bavili, ale žádné velké ovace stadion neprotáhly, protože zkrátka není za co. Je sice hezké, že Gene Simmons obligátně bavil svými klasickými triky jako pliváním krve, střílením pyrotechniky z kytary a Paul Stanley i přes svůj pokročilejší věk předváděl také nejrůznější kaskadérské kousky, když je ale nemáte jak podložit pořádnou dávkou hitů, nikdy to nebude ono. Možná právě proto se také oba zakládající členové snažili publikum poměrně dost často povzbuzovat k vřelejší atmosféře, nicméně většinou krátce a neúspěšně. A čím to bylo častější, tím to bylo otravnější, a tím méně lidí na to reagovalo. Abych nezapomněl, na pódiu samozřejmě spolu se zakládajícími členy byli také dlouholetí soukmeníci Eric Singer za bicími a Tommy Thayer s kytarou, ti si však oba až na zcela vyjímečné chvilky hleděli svých nástrojů a nechali zakladatele předvádět jejich letitou praxi.

Nerad bych jen hanil, ono tohle vše, co jsem napsal, bylo vlastně dost očekávatelné, ale přesto jsem se alespoň při těch výše zmíněných hitech typu Say Yeah, Lick It Up, I Was Made for Lovin‘ You a např. ještě Crazy Nights v součtu s dobře nacvičenou a vymyšlenou, i když místy zbytečně old-schoolovou show, kterou jsem prostě chtěl ještě vidět na vlastní oči, dobře bavil. Proč také ne, i když mají své hudební mezery, jsou KISS legendou, kterou prostě chcete naživo vidět a jednou, třeba za pár dekád si říci „Jo! Na nich jsem byl!“.

Jo, a abych nezapomněl! Zvuk byl tak nějak OK! 🙂 Žádný průser, žádná hitparáda.

Uděluji 75%

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *