Divadlo: Top Dogs (2018)

O týden později po první návštěvě divadla Rokoko a nepříliš zdařilého představení Kancl jsme s mou drahou vyrazili na pokus číslo dva – hru Top Dogs, původem grotesku ze Švýcarska, kterou Rokoko nastudovalo a poupravilo do pražského pojetí, k čemuž dle jejich vlastních slov autor původní hry nabádá. Inu proč ne, co je ve vysokém managementu zvykem a vtipem ve Švýcvarsku, by u nás nemuselo působit ani jedním z dojmů.

9 herců, z nichž 5 jsme znali z minulé hry, se ujímá rolí vyhořelých a vyhozených pracovníků vrcholného managementu, kteří pod vedením lektorky v podání Henriety Hornáčkové podstupují náročný rekvalifikační kurz, po němž se mají opět postavit na nohy. Ti se vlastními interakcemi během „děje“ dostávají do řady komických až vyhrocených situací. Hra si bere na paškál je samotné a z vrcholného managementu se snaží nejrůznějšími k realitě přiblíženými hyperbolami udělat komickou frašku a vyloudit tak od obecenstva nějaký ten uznalý úsměv a pokývání ve stylu „Joo, tohle přesně znám…“ Narozdíl od minulého představení, které možná bylo stylem i trochu podobné, se to však sem tam podařilo a po několika dobrých individuálních výkonech (např. do ruda vytočený Zdeněk Vencl, který se při své scéně velmi poctivě zapotil, či typický slovní přednes Jiřího Hány) jsem se místy i velmi dobře bavil.

Do ideální hry mají Top Dogs stále daleko, ale narozdíl od Zoufalého Kanclu z minulého týdne si zde troufám tvrdit, že se jedná o prima rychlou zábavu po náročném pracovním dnu, či týdnu. Hodnocení příliš nepřispívají absolutně neměnné statické kulisy, které jsou jen, aby byly. To už je však takový běžný folklór malých divadel a možná, že kdyby hry na nich hrané oplývaly větším množstvím nápadů a originality, nebylo by potřeba se na ně tolik soustředit. Zde tomu bohužel tak není a na hodnocení se to musí záporně podepsat.

Uděluji 40%