Divadlo: Kleopatra (2017)
Muzikál, který se na jevišti drží už přes dekádu a půl byl vlastně taková povinnost, protože bylo na nějakou dobu ohlášeno posledních pár desítek repríz. A jak už to s povinnostmi bývá, nijak zvlášť moc jsem se netěšil. Ale jak už to s povinnostmi bývá též, občas umí pořádně překvapit.
Původní česká tvorba se spoléhá na hudbu od Michala Davida, která je povědomě silně založena na klávesách a elektronice, ale na poslech je příjemně chytlavá a antický Egypt, kde se odehrává děj, jasně vystihuje. Doplněna je povedenými kulisami, kterých sice není moc, ale za to jsou to kulisy jako řemen. Žádné malé části celku, ale rovnou celistvé konstrukce přes celé jeviště. Tradiční opona je nahrazena zasouvacími dveřmi vyvedenými v egyptských motivech a celkově tak spolu s hudbou a výbornými hereckými výkony, ke kterým se dostanu níže, tvoří celistvou a moc hezkou podívanou.
V hlavní roli Kleopatry se představila Alžběta Bartošová, o kterou jsem v muzikálu nikdy dříve příliš nezavadil a zdravě jsem se obával, jak tahle alternace dokáže ztvárnit postavu původně určenou pro pěvecké velikánky typu Csáková nebo Basiková. A k mému překvapení se mi přednes mladé Slovenky líbil natolik, že ji určitě moc rád uvidím v dalších muzikálech. Zpočátku byla znát její velká opatrnost a pokora. Obzvláště v notoricky známé skladbě „Teď královnou jsem já“ se držela natolik zkrátka, až to působilo téměř nervózně, ale když se po prvním dějství patřičně rozezpívala a odvázala, dokázala vykouzlit neuvěřitelně čistý a silný přednes, který mě i přes drobné nedokonalosti upřímně zaujal a bavil. Díky skvělé Kleopatře se tak ostatním postavám dostalo o poznání méně pozornosti, i když mezi ně patřil např. Marián Vojtko, kterého jsem si kdysi zamiloval, ale který mě svým chováním a přednesem v posledních letech pomalu ale jistě bavit přestává. Začíná si sám sebou být až moc jistý a své role už zcela očividně bere jako samozřejmost – díky tomu často přehrává nebo se naopak příliš nesnaží a brzy pro mě pravděpodobně zmizí v anonymní šedi. Svým až přehnaně sebejistým vystupováním při závěrečné děkovačce ve mě navíc tenhle pocit skokově prohloubil.
Abych se dostal k ději samotnému – ten ubíhá mílovými kroky během každého tónu. Znáte ty muzikály, kde uběhne polovina a vlastně se v nich vůbec nic nedělo, jako například v druhém dějství Sibyly? Kleopatra je pravým opakem. Co scéna a píseň, to zcela odlišný dějový okamžik a ohromnou rychlostí se otáčející stránky scénáře. Kadence je to opravdu obrovská a já jsem hlavně první polovinu hltal neskutečným způsobem, který člověka nenechá ani na chvilku vydechnout. Druhá půle v tomto nebyla o nic horší a když pominu první tři podivné scény a písně o mužích versus ženách, překvapila mě svou jen o něco málo sníženou kvalitou. Jen zřídkakdy se mi totiž stalo, že by druhá polovina byla alespoň podobné kvality, jako ta první – většinou to je naopak s propastným rozdílem. Druhé půli bych mohl vytknout snad jen to, že děj občas ubíhá tak moc rychle, že některé důležité momenty, které jsou pro vysvětlení konání hlavních postav důležité, se z pohledu na scénu bez programu v ruce vůbec nedozvíte – ale do opery to má stále hodně daleko.
Kleopatra je pro mě přes původní nezájem skvělým počinem, který si svůj věhlas rozhodně zaslouží. Děj je až na drobnosti historicky velmi přesný a přitom stále zábavný. Místy jen škoda jeho určité nepřehlednosti, kterou jsem však rychle odpustil výměnou za humorné kratochvíle božského dua Isis a Jupiter. Hudba byla výstižná, zapamatovatelná a samozřejmě stavící na notoricky proslavených melodiích. Kulisám, které přesně vystihly geniální kompromis mezi poctivým řemeslným zpracováním a občasným promítáním, nemám co vytknout. A skvělá Kleopatra v podání Alžběty Bartošové mě neskutečně bavila a jasně dokázala, že dokonalost zpěvu jej nemusí zákonitě činit zábavným. Její přednes nebyl dokonalý, ale zábavný o to více.
Uděluji 85%
